K poslechu nového, v pořadí desátého alba německých Majesty jsem přistupoval jako velký fanoušek předešlého zápisu "Legends". Ten přinesl vysoce melodický, hravý a hlavně zábavný powermetalový obsah, který naše západní sousedy představil ve velmi lichotivém světle. Jubilejní album mělo proto laťku kvality nastavenou pořádně vysoko, a jak už to tak bývá, její přeskok se německým autorům úplně nepodařil.
Úvod díla "Back to Attack" dokonce svědčí o nepříjemném propadu formy. První tři skladby, přestože nejsou většinu hrací doby vůbec špatné, dojíždějí na nenápadité, heavymetalově zkostnatělé refrény. Hravost a obecná pozitivita z per autorů nevymizela, v žádném případě se ale neslučuje s nezpěvnými nebo na sílu hnanými chorusovými party. Jenže zrovna ve chvíli, kdy člověka posedají myšlenky o nepříjemném hudebním zklamání, stane se malý zázrak. Počínaje pátým songem "Never Kneel" se vrátí kvalita známá z předešlého počinu, přičemž autorská pohoda vydrží až do závěru třičtvrtě hodinového tracklistu.
Ve skladbách se začne prosazovat větrný optimismus a přívětivá zpěvnost, kterou podporuje výborný a tematicky přesný hlas frontmana Tareka Magharyho, potažmo doprovodné vokály jeho spoluhráčů. Písně lákají na atraktivní heavy/powermetalové melodie (se špetkou moderny), jež se rozlévají po svižných, střednětempých i baladických plochách, nejlépe se je ovšem povedlo vyladit ve dvojici speedmetalových kousků "Saviors in the Dark" a "Heralds of the Storm". Tyto rychlé skladby okamžitě zaujmou líbivými harmoniemi, jež jsou korunovány mimořádně povedenými "happy happy" refrény. Navzdory horšímu rozjezdu nahrávky se tedy celkové dojmy z alba výrazně zvedají, až nás Němci definitivně přetáhnou na svoji stranu.
Tahle kapela to v sobě prostě pořád má, nebo lépe řečeno, měla. Těsně po vydání desky z tábora Majesty zazněla překvapivá zpráva o rozpadu a ukončení činnosti. Německý kvartet se už prý cítí autorsky vyčerpán a bojí se rizika kompoziční repetice. Zvláštní rozhodnutí, které můžeme na jednu stranu považovat za neobvykle sebekritické, na druhou jej při poslechu povedených skladeb prostě nebudeme chtít pochopit.
|
