Plán jablunkovské party Witch Hammer byl jasný: naprat obsah dva roky staré fošny "AbsolutNo" do co největšího množství lidí na tuzemských festivalech. Jenže tuhle touhu, tak jako u mnoha jiných, narušila covidová pohroma. O to větší prostor se ale naskytl pro práci na studiovém bratříčkovi, jenž dostal do vínku titul "Absolutno II: Coinspirace". Na rozdíl od prvního dílu, který byl inspirován tvorbou Karla Čapka, se tentokrát přesouváme do světa intrik a lží, jimiž nás údajně manipuluje hrstka nejmocnějších.
Koncepční téma z dílny basisty Petra Caputy (texty) a Honzy Šotkovského (hudba) je jako stvořené pro tvrdé metalové riffy, kterými se jablunkovští na svých albech tradičně prezentují. Tentokrát se ale hudebníci (nově posílení o druhého kytaristu Vojtu Chobota) posunuli ještě blíž k temnotě a novou desku zahustili syrovou atmosférou, jež krom hudebních tónů zásadně vyvěrá ze zvukové podstaty. O sound se ve studiu Bomb Jack postaral Wendel Dreissetl (Dymytry) a odvedl práci, která si nezadá s nejlepšími světovými producenty. Menší problém lze spatřit pouze v tom, že hutný zvuk a celkem generické skladatelské kejkle nasměrovaly muziku Moravanů do stejného pytle, v jakém se pohybuje několik dalších českých spolků, namátkou Titanic, Limetall, Traktor, Trautenberk nebo novodobý Arakain.
Komu je tvorba vyjmenovaných formací blízká, najde s největší pravděpodobností zalíbení i v obsahu hudby Witch Hammer. Ostré kytarové pojetí skladeb osciluje na hranici heavy metalu, groovy thrashe a občas je líznuto nějakým libozvučnějším powermetalovým prvkem. Stane se tak kupříkladu v úvodní položce "Krypto elita", kde na melodický nápěv naváže dvoukopákem poháněný refrén. Ve skladbě se odráží řemeslná zkušenost hudebníků (však tahle parta funguje na scéně již téměř čtvrtstoletí), včetně hrubozrnného zpěvu Honzy Šotkovského, který se pohybuje v charakterových intencích Standy Hranického (Citron, in memoriam) nebo Miroslava Spilky (Perseus). Jinak ovšem skladba ničím zvlášť nepřekvapí, ať po hudební nebo textové stránce.
O kousek lépe si vede "Mediální strach", který přináší členitý děj s povedeným refrénem, a nejvýše si stoupá "Vysoká hra", kde Honza na chvíli přepne do melodického zpěvu, což je poloha, která mu sedí snad ještě víc (jakkoli hudba v takových momentech neodbytně připomíná východočeský Komunál). Podobně tažný směr nabere i pozdější stopa "Tady a teď", pro zbytek písní ale platí to samé, co pro úvodní song této nahrávky. Tedy řízný metalový děj s profesionálním uměleckým vedením, jež ovšem nemá výraznější potenciál zalézt hlouběji pod kůži, neřkuli přímo do srdečního prostoru.
|
