Sofistikovaná, smrtelně vážná hudba plná progresivních vrstev, hlubokomyslných myšlenek, sociálně kritických políčků a filozofického nastavování zrcadel. Hledá-li někdo podobný obsah, nebude s produkcí americké smečky The Donner Party ani v nejmenším spokojený. Kdo se však bude chtít odreagovat u odlehčeného, patřičně ostrého a zároveň vysoce návykového crossover-thrashe, pak si hudební zastávku s titulem "Cutting Class" nesmí nechat v žádném případě ujít!
Tahle parta válčí na scéně již čtrnáct let, teprve letos se ale dobrala k plnohodnotnému debutu. Na doposud vydávaných ípíčkách byl cítit nemalý potenciál, ovšem také přílišná inspirace u klasických spolků jako D.R.I. Jistá podobnost zůstává přítomna i na debutové fošně, je ale kočírována dostatečným přísunem vlastní osobitosti, nápaditého skladatelství a především vášně, která ze čtyřicetiminutové nahrávky vyloženě čouhá. Tohle je prvotřídní navázání na odkaz osmdesátkových průkopníků žánru (zejména obou smeček, ve kterých figuroval zavalitý pořez Billy Milano) a dokonalé sousto pro milovníky "skejťáckého thrashe".
Láska je to okamžitá. Střemhlavé kytary v úvodní "The Light at the End" chutnají jako první lok přesně vychlazeného piva po náročném sportovním výkonu. Říz dodává hbitá rytmika a stylové zpěvy, chuť detailně vybarvený zvuk. První kousek jenom zasyčí a hned je čas na další. Spokojenost se prohlubuje, ale k perfekcionismu přece jenom něco chybí. To něco dodá pátá stopa "Twice Dead", která poprvé nabídne bohatou sólovu pěnu. Člověk se nestačí divit, kde američtí sládci nabrali talent k vaření takhle dobrého hudebního moku, a to ještě netuší, že má ty nejlepší loky teprve před sebou.
"Metal Mallitia" připomíná neodolatelný žánrový šmak, který svým skladbám dokázali dodat Švédové Dr. Living Dead! Tato kapela již neexistuje, The Donner Party jsou ale schopni vytvořenou díru (a smutek fanoušků) do určité míry zacelit. Přes další výživný obsah, několik samplů a vtipných obratů se dostáváme k mistrovské "I´m Not Abused", poutavě členité "Open to Suggestion", a nakonec k živelně svůdné finálovce "Serial Thrasher". Tohle je hudba, u které se nedá zůstat v klidu. Dostavuje se opojný stav a nekonečný příval energie. Při domácím poslechu má člověk tendenci roztřískat nejbližší nábytek. Při živém vystoupení vám pak nikdo nemůže zaručit odchod z koncertu bez jediného šrámu. Ale to k této muzice patří, což ostatně fanoušci crossover-thrashe dávno dobře vědí.
|
