Co dělat v zemi, kde vás za všech stran obklopují ostrá pohoří, která se střídají s táhlým údolím, nebo chladivými jezery? Můžeš s trochou nadsázky v manufaktuře míchat čokoládu, přerovnávat zlato v bance nebo při pasení skotu trénovat na alphorn. Kluci ze švýcarského Unteribergu to vyřešili po svém - v roce 2011 založili heavy metalovou kapelu Painkiller. Jak to běžně bývá, zprvu se sehrávali na klasických hitech žánru, postupně přicházeli s vlastními kousky, protože obliba cover kapel, na rozdíl od českých luhů a hájů, tu není veliká. Zájem v okolí narůstal, kapela se stala poměrně známou akvizicí a tak se jí v roce 2015 poštěstilo předskakovat slavným Sodom. Ač měli několik nabídek od zahraničních labelů, rozhodli se debut „Resurrection“ z roku 2019 vydat ve vlastní režii a fanoušek kovu na něm mohl objevit kopu povedených heavy/power songů, které inspiraci částečně čerpaly z posledních alb Judas Priest nebo Accept. Bylo třeba vyzdvihnout nadprůměrně kvalitní sound, neafektovaný, civilnější projev zpěváka Philippa "Giacco" Martyho, který se nesnaží trápit hlasivky v závratných výškách, a syrové riffy kytaristy Beni Luonda, na které po odchodu kolegy zůstal sám.
Po čtyřech letech se první červencový den na trhu objevila novinka „Pain and Destruction“, která žánrově navazuje na debut, muzikanti v nezměněné sestavě přináší opět necelou hodinku klasického heavy metalu staršího střihu s prvky speed a power metalu s opět výborným zvukem, jenž je oproti debutu kapánek přiostřen a zhutněn.
Po zvuku startujícího motoru buldozeru spouští Painkiller typicky judasovskou řezanici „Killdoser“ se sympatickými změnami tempa a drobným melodickým sólem kytaristy. „Pandora“ se snadno zapamatovatelným riffem a melodickým refrénem má hitové ambice, riffy "I Still Hear Them Cry" evokují postupy axemanů z Dia i Accept, zvuk kytar v mixu s ostatními nástroji je naprosto excelentní a připomíná hvězdné produkce jednoho z nejlepších metalových producentů.- Andyho Sneapa. Švýcaři ušetřili nemalý finanční obnos – pod stejně kvalitní prácí je podepsán bubeník Nici Gwerder, který by se touto činností bezesporu dobře uživil.
Odér Dirkschneiderovy úderky krášlící „Balls to the Wall“ se jen tak vyvětrat nedaří a kdyby do studia dorazil Udo, klidně by se song dal na toto album zpětně propašovat. To platí i o „Restless and Wild“ (nepřipomíná vám ten název něco?). Song „Valkyria“ už by na toto album procpat nešel, neboť vykradení titulního songu acceptovské klasiky je až příliš okaté. „Witch Hunter“ klame názvem – žádná citace německých „Hrobníků“ nepřichází, ale pamětník se zmást nenechá a vybaví se mu spíše rané album Helloween. V pomalé a houpavé „Impaler“ se po hromobití bicích setkáváme překvapivě s až deathově zabarveným murmurem, kterým se v kombinaci s výše položeným hlasem snaží zpěvák oddělit dějovou linku příběhu. Ještě že se jedná jen o jednu skladbu, je nepřeslechnutelné, že v takových polohách se zpěvák Philipp Marty necítí ůplně komfortně. V závěru alba se kapela snaží v téměř osmiminutové suitě „1315“ o náročnější projev v duchu (ne stylu) Iron Maiden. Akustické vybrnkávání v předehře střídá power/speedová vánice, podpořená kulometem dupáků, překvapí thrashová mezihra,
Painkiller se nesnaží vynalézt kolo, ani se ve své tvorbě nepokouší o avantgardní přístup jako třeba krajané Zeal and Ardor, naopak přichází s přímočarou heavy metalovou deskou archaičtějšího střihu s údernými refrény a aktuálním, nadupaným soundem jako z dílny Andyho Sneapa. Pro fandy současných Accept a Judas Priest přímý zásah na komoru!
|
