Katalepsie je "chorobná strnulost svalstva při hysterii nebo hypnóze". To by byl pěkný název pro nějakou brutální metalovou smečku, proč si jej ale vybrala dvojice chilských hudebníků Luigi Ansaldi a Fabián Valdés, kteří prezentují bytostně melodický heavy/power, je mi záhadou. Při poslechu jejich druhého alba "Blood and Steel" se rozhodně nedostaví pocit svalové strnulosti ani hysterie, spíše naopak. Obsah této nahrávky je natolik zábavný, že by mohl posloužit jako potenciální lék na malomyslnost, a možná i na zmíněný kataleptický stav.
Vznik tělesa sahá až do roku 1998, čímž se vysvětluje řemeslná i kompoziční vyspělost obou kapelníků. V případě Cathalepsy se nejedná o jakékoli novátorství, je ovšem znát, že Chilané mají heavymetalový žánr v krvi, dokáží jej hrát s úctou ke klasické škole a zároveň přidat nasazení, do kterého přirozeně vplouvají živoucí powermetalové prvky. Dvojice muzikantů si je schopna obstarat všechny základní nástroje, pro efekt bylo ale ke spolupráci přizváno několik hostujících kytaristů, mezi nimiž nechybí Roland Grapow nebo Jens Ludwig. Stejně se přistupovalo k pěveckým pozicím, na nichž najdeme několik známých borců, včetně Giacoma Voliho, Ivana Gianniniho, Franka Becka, ale také Rippera Owense, Ralfa Scheeperse a Herbieho Langhanse, kteří v poslední době hostují na jedné nahrávce za druhou (zda je to výhoda či nikoli, musí posoudit každý sám).
Album začíná bez jakýchkoli rozpaků dravou heavymetalovou jízdou "We Are the Warriors" s Ripperem Owensem, jež nastolí řád pro celé budoucí dění. Výrazné vokální harmonie se prolínají s obecnou melodičností a nápaditou instrumentací, která je sympatická vkusným a citlivým propojením ověřených postupů s vlastní skladatelskou agilitou. Výsledkem jsou velmi poslechové stylové plochy, jejichž pomyslné vrcholy leží ve velkorysých sólových partech. Příkladem musí být skladba "Hammer Heart", která po nejlepším refrénu celé nahrávky (s výborným pěveckým výkonem Ralfa Scheeperse) nabídne stejně hodnotné kytarové vyústění. Hlavní autor (a zároveň bicmen) Luigi Ansaldi dobře věděl, že se mu tento kousek kromobyčejně povedl, a zřejmě proto jej umístil ještě jednou do závěru desky, tentokrát v orchestrální - avšak o něco méně atraktivní a veskrze zbytečné - verzi.
Pod vyšší kvalitativní standard neupadne žádná z nových písní, včetně osmiminutovky "Song of Ice and Fire", která čerpá inspiraci u raných Iron Maiden a jako bonus dodá oslavně koncipované vícehlasy a dlouhé powermetalové sólo. Tohle album se zkrátka povedlo. Dvojice chilských hudebníků na něm prezentuje starý žánr způsobem, aby je ve výsledku nikdo nemohl nařknout ze zkostnatělého konzervatismu nebo dokonce zpátečnictví. Přesně tudy vede cesta k úspěšnému cíli.
|
