Zatímco debut amerických power/progresivců Immortal Guardian indikoval zářnou budoucnost, druhé album z roku 2021 tyto naděje malinko přidusilo. K dobrým skladbám přibyly kousky slabší až nevýrazné a do mysli se vkradly oprávněné pochyby. Bylo jasné, že o všem rozhodne třetí studiovka. Její čas přijde na konci letošního října, kdy parta Immortal Guardian vypustí do světa dílo "Unite and Conquer". A jak číslo pod recenzí napovídá, výsledek dané rovnice nedopadl úplně ve prospěch kapely...
Nahrávka Amíků je dle zvyku doplněna velkým množstvím informací. Pozornost byla v tomto ohledu věnována i těm nejmenším detailům, zároveň nechybí okřídlené výrazivo, týkající se skutečných životních hodnot. To vše by mohlo být pozoruhodné, kdyby se podobná péče věnovala také zvukové produkci. O mix se staral basista Joshua Lopez, čímž své kapele prokázal medvědí službu. Sound je plochý, bezmála demáčový, a nenávratně poznamenává všechny nové skladby, které by tuto podporu ve skutečnosti zoufale potřebovaly...
Jejich základní kompoziční tvar totiž není bůhvíjaký. V případě nového alba můžeme mluvit o prohlubování jakési tvůrčí schizofrenie, která v sobě ukrývá pozitivní a negativní povahové aspekty. Autoři Gabriel Guardian a Joshua Lopez umí napsat slušné progově-powermetalové plochy, většinou si je ale sami devalvují nástupem málo chytlavých sekvencí, čemuž tentokrát nepomáhá ani nepřesvědčivý zpěvákův výkon (zejména v hlubších polohách). Skladby nejednou ozdobí atraktivní rámec, nástup střednětempých a riffově zasekávaných slok ale rozbíhající se energii nepěkně přišlápne. Nejbolestivější důkaz tohoto tvrzení nabízí titulní song, který ohraničují vysoce přitažlivé neoklasické trylky, jež ale nejsou provázány s vnitřkem (tedy zhruba devadesáti procenty) písně a zůstávají osamoceny jako růže v trní.
Na přívětivějším hudebním břehu leží skladby "Echoes" a "Roots Run Deep", obě s povedenými vokálními úseky (ve druhé si zahostoval Ralf Scheepers). Směr, kudy se mohlo album ubírat, naznačuje také závěrečné duo "Un dia a la vez" a "Rise of the Phoenix", a to opět díky obstojným a chvílemi dokonce mimořádně líbivým pěveckým linkám. Prostor mezi těmito skladbami je ale vyplněn málo zábavnou skladatelskou invencí, která navíc ke svému vyjádření využívá přespříliš roztahaných jednání. Ve společnosti nedobré zvukové produkce jde pak o kombinaci takřka sebevražednou.
|
