Jak jsou na tom Code Orange? Parta Amíků z Pittsburghu se svým neotřelým pojetím industriálně skřípavého metalcoru se postupně dere od roku 2017 do širšího povědomí – koncerty s Dillinger Escape Plan a Slipknot, či spolupráce se zpěvákem Corey Taylorem to plně potvrzují. Jako naději metalu si je v roce 2020 vzali do parády Nick Raskulinecz a Chris Vrenna (ex Nine Inch Nails) a společně pomohli vytvořit přelomovou desku „Underneath“, za stejnojmenný song byli nominováni na cenu Grammy. Kapela neusnula na vavřínech a nepřestává překvapovat. Zcela nečekaně vydala živé album „Under the Skin“, na kterém v „unplugged“ verzi prezentovala starší songy i covery. Nezní na něm jako industriálně hardcorová banda, nýbrž jako derivát Nirvany a Pearl Jam. Aby zmatení bylo dokonalejší, letos vyšlo album „What is Really Underneath?“ - zčásti remix předchozího alba a nevydaných věcí v temně elektronickém duchu ve stylu Nine Inch Nails.
Zdá se, že kapela dokáže posluchačům udělat svojí produkcí pěkný guláš v hlavě a zoufalý fanoušek, který od svých oblíbenců očekává stejně zaměřenou produkci už ani neví, zda se má na avizovanou novinku těšit. Promo teaser z mučírny se zmateným dějem, v němž lze zaslechnout část nového songu mnoho odpovědí nenabízí, ani následující singly obrázek o kvalitě alba „The Above“ neposkytují kompletní vhled.
Jakýmsi prvním střípkem do mozaiky bylo až prozrazení jména studiového inženýra a producenta – sebestředného Steve Albiniho, který produkoval před třemi dekádami ikony několika rockových žánrů – Nirvanu, Pixies nebo Helmet. Další indicií je v rozhovorech přiznání zpěváka Jamie Morgana, že miluje atmosféru devadesátek, kdy kapely měly skutečnou energii a vyznání obliby filmů naprosto rozdílných žánrů. Tyto postupně vypouštěné balonky měly za úkol navnadit posluchače a připravit jej na čtrnáct písní alba….
Úvodní “Never Far Apart“ je těžký kalibr. Industriálně lomozivé hip hopové beaty podobné Dälek jsou v refrénu několikrát rozbity melodickým zpěvem kytaristky Reby Meyers na podkladu klavíru a smyčců, vše zakončí páchnoucí metalcore palba - na úvod těžký šok z tak kontrastních surovin. „Theatre Of Cruelty“ používá stejnou šablonu, melodický zpěv se zvolna prolíná s metalcorovým běsněním, zpěvák Jamie kolem sebe dští oheň a síru, ale používá i čistý zpěv, což u kapely podobného ražení zní jako prolnutí se Smashing Pumpkins. My o vlku a Billy Corgan za dveřmi. Frontmana „Dýní“ si pozvali Code Orange jako hosta do „Take Shape“. V ní nejprve strojová rytmika podpořená brutálním baskytarovým riffem podporuje mezi zuby drcený zpěv Jaimeho, který zní jako Jonathan Davis z Korn v hitovém refrénu megahvězd Linkink Park. Melodická vsuvka nebesky průzračné pasáže Billy Corgana svěle kontrastuje s vyhroceným silovým refrénem.
„Roztáhni svá křídla,
ukaž, kdo ji
Roztáhni svá křídla
Dojdeš daleko“
Pokud by dnes měla MTV podobný dosah jako v devadesátkách, na hit roku by bylo zaděláno. Tato píseň prostě drtí a má tah na branku. Agresivní kooperaci Nirvany a Korn můžete zažít v „ The Mask Of Sanity Slips“. Naproti tomu v power popové existencionální baladě „Mirror“ se Reba stylizuje do role křehké květinky a okouzluje melodickým zpěvem. Zařazení obdobného songu může však leckoho šokovat.
„Přísahám, že jsem to všechno viděla,
ale nejsem si jista
že jsem našla něco, co chci,
V „Drone Opting Out Of The Hive“ zuří divoce brutální metalcorová vánice proložená zlověstným šeptáním a atonálním řevem, kytarovými záseky a industriálními ruchy. Dlouholetí fanouškové kapely jasně rozpoznávají rukopis kapely, obdobně zní i klipovka „The Game“. V dalších písních jako by Code Orange hledali odpověď, jaké to bylo být rockstar v devadesátkách. V „I Fly“ vysekávají poklonu grunge stylu, ve „Splinter The Soul“, cvrlikají elektronické samply jako v alternativním metalu. Oběma skladbám však chybí nějaký přesah (tak jako v prvních třech písních) který by přímou podobu nějak narušoval. To se částečně daří v „Grooming My Replacement“ v níž se prvky Rage of the Machine rozpouští v běsnící metalcore smršti.
V poslední čtveřici písní již kapela zcela rezignuje na svůj trademark a zatahuje posluchače do podivného devadesátkového panoptika, jakési temné místnosti, kde z rohů postupně vykukují Pixies, a různé alternativní či indie kapely, v závěrečné „The Above“ i Nine Inch Nails. Člověku se z té přehršle odkazů točí hlava.
Je zábavné sledovat výroky recenzentů, jejichž soudy oscilují mezi odmítnutím a nekritickým jásotem a výrocích o kapele, jíž patří budoucnost metalu. Pravdou je, že Code Orange po několikáté v krátké době předvedli, že dokáží překročit rámec stylu, do kterého byli zaškatulkováni. Na novém albu krom několika pro ně typických kousků vymetli kde co z devadesátkového grunge, nu metalu, alternativního rocku i hip hopu a přetavili to do nové slitiny s vlastní DNA a metalcorovými obrysy. V některých písních je tento přístup osvěžující, jinde zní jako revival. Tento přístup je velice odvážný a kapelu to přivádí na rozcestí. Může je katapultovat do první ligy amerického metalu, někam ke Slipknot, Toll či Korn. Anebo se album „The Above“ stane pro fanoušky těžko stravitelným soustem, složeným z příliš mnoha nesourodých ingrediencí, ač někdy velmi chutných. Odvaha bořit zažité stereotypy se cení, rovněž hutný zvuk mixovaný do Dolby Atmos. Bude to stačit?
|
