V rámci propagace nového alba, jen pár dní poté, co berlínská prokuratura zastavila vyšetřování sexuálních útoků a šíření drog, vyrazil Till Lindemann a jeho doprovodná kapela na evropské turné, na němž před pár dny navštívil i pražskou TipSport arenu. Naživo se s tím zpěvák nemazal. Krom naprosto šíleného dřevorubce Joe Letze (exCombichrist) představil tři americké hudebnice s vizáží instagramových modelek, což mělo možná vyšší prioritu, než jejich hudební výkony. Českým fandům představil několik songů z právě vycházejícího alba a pár odvážným fanynkám, které nemají rády něžnou předehru, podepsal v zákulisí památníček. Méně stateční raději zůstali v bezpečí domova, aby mohli zhodnotit kolekci dvanácti písniček, pojmenovanou „Zunge“.
Pro Tilla Lindemanna se stal zcela signifikantní popis (svých?) sexuálních obsesí, které lze vystopovat ve většině jeho hudebních projektů. Na to, aby v Rammstein nezašel moc daleko, dohlíží management i ostatní členové. Větší svobodu v této oblasti si vydobyl až v bokovkách - třeba v projektu Lindemann s Peterem Tägtgrenem (Hypocrisy, Pain). Vyplodili dvě úspěšná alba, několik singlů a úchvatný video záznam z Moskvy, poté se cesty dvou výrazných individualit oddělily. O pravých důvodech rozchodu jsme se z kusých oficiálních zpráv mnoho nedozvěděli, mezi řádky z rozhovorů s Peterem vyplynulo, že hlavním problémem se pro něj stala poněkud zvrácená porno image projektu, se kterou se jen obtížně ztotožňoval.
Till si musel hledat nové hudebníky, se kterými by jakožto dvorní textař mohl připravit nové album. Vsadil na jistotu a zalovil ve vodách realizačního týmu v nejbližším okolí. Polovinu skladeb napsal producent a skladatel Sky Van Hoff, který se podílel na nahrávání a produkci posledních alb Rammstein, další čtyři zářezy na pažbě patří Danielovi Karellymu, se kterým se Lindemann potkal v side off projektu Na Chui a zbylé dvě písně přinesli Olsen Ilvoltini s Clemensem Wijersem, kteří se rovněž hudebně i aranžérsky podíleli na skladbách Rammstein.
Jedná se o talentované muzikanty, kteří přesně vědí, na jaké parketě se Till pohybuje. To je velká výhoda a zároveň slabina nové desky. Při podrobnějším poslechu lze objevit podobné rejstříky zvuků, efektů a fines používaných v domovské kapele a některé kousky by se daly v klidu zařadit na její následující album. Třeba „Du hast kein Herz“ s překvapivě lyrickým textem o ztrátě emocí svých i ostatních, jehož předloha byla vydána ve sbírce básní "In stillen Nächten". Till tu zdatně rapuje, ostatně jeho běžný projev je tomuto stylu zpěvu velmi blízký. To platí i o monotónní „Nass“ a lehce by zapadla také „Schweiss“.
Jako upomínka na Tägtgrenovu melodiku září singlovka „Sport Frei“ s cvrlikajícími syntenzátory, podpořenými dusající rytmikou a velkolepou kytarovou stěnou ve výrazném refrénu. Lindemann (jak jinak) opět recituje text neodolatelným způsobem, který si mnozí pochvalují, ostatním se z toho kroutí prsty u nohou. Naštěstí si v mezihře „odpovídá“ s ženským sborem, což zní poměrně zajímavě. Textově zpěvák odkazuje na dávný pozdrav sportovců z dob NDR a barvitě popisuje devastační účinky vrcholového sportu na lidský organismus.
„Z Olympu na tvrdou zem
cizí hormony ve varlatech
Zvětšené srdce, jak již bylo zmíněno
přetížené klouby
Tělo bude protestovat
nenechá se dále mučit“
Podobně působí i pochodová „Altes Fleisch“, ve které Till lamentuje nad svou chřadnoucí tělesnou schránkou.
Nejlepší okamžiky desky se zjevují ve chvílích, kdy se Till snaží vymanit z žánrově vykolíkovaných vzorců. Tam patří titulní „Zunge“ (Jazyk), ve které zpěvák za doprovodu klavírů a zkreslené rytmiky postupně přechází ze šepotu až do exponovaného zpěvu, který graduje v refrénu vystavěném z metalických kvádrů. Cenzurované video i text lze chápat v několika rovinách, buď jako jakousi omluvu za vyřčená slova, které mohly zranit, rovněž možná poukazuje na nebezpečí cenzury, která v mnoha oblastech dusí německou společnost. Till o tom ví své, vydavatelská firma s ním smlouvu zrušila a ostatní nemají odvahu…
„V mém jazyku není kost
a tak říkám, co chci….
….Ale stane se, že se člověk mýlí
Když srdce a mysl je tak zmatená“
Další netypickou polohu najdeme v poměrně civilní „Übers Meer“ s jednoduchým cválajícím riffem a chladivými syntenzátory, textově i hudebně odkazující někam do minulosti – občas jako by probleskly konsekvence s dávnými kamarády Puhdys. Akustická „Tanzlehrerin“ ve flamenco stylu tematicky navazuje na tango „Ach so Gern“ z alba „F & M“ a je zajímavým zpestřením. Podobnou a krásnou jednohubkou je i závěrečný šanson „Selbst verliebt“ – z Tillova procítěného zpěvu prýští emoce! Ve zcela jiných hudebních vodách se ocitáme v „Alles für die Kinder“ – horrorově laděná atmosféra s mixem šepotu, dětského smíchu a klavíru ústí do dubstepových meziher spolu se zpěvákovým řevem: „Keine Angst“. Ze směsky temné elektroniky a textu popisující dětskou krutost se leckomu rosí čelo. Hodně podivně vyznívá „Lecker“, (zrecyklovaná část songu „Eelsoup“ z jeho projektu Na Chui) ve které na podkladu modern metalových riffů Till sýpe jako death metalová star v protikladu s elektronicky zkresleným zpěvem Dana Karellyho. Na vstřebání je potřeba více času. Kdo doposlechl album až do konce, ten je odměněn „easter egg“ skladbou „Rödler“ - techno dechovkou, která vypadla z německé šlágr revue. Jako šprým na závěr je to dobré, ale poslech pro zachování zdravého rozumu vícekrát neopakovat!
Třetí sólové album Tilla Lindemanna, které s ním vytvořili lidi z týmu pohybujícího se v okolí Rammstein, nikterak stylově nevybočuje z Neue Deutsche Härte a dobrá polovina materiálu ani z produkce Tillova domovského souboru. Na druhou stranu, každý z autorského týmu přinesl naštěstí i poněkud odlišné nápady, takže i když geniální elektronicky taneční hravost Petera Tägtgrena smísená s Lindemannovou recitací je tatam, je možné slyšet Tilla v poněkud odlišných polohách. Pokud jste příznivci Ramštajnů nebo masivních kytarových riffů smíchaných s elektronickými samply, a nevadí vám poněkud nekonformní svět Lindemannova uvažování, částečně vyjevený v jeho veršovánkách, není nad čím váhat.
|
