V dnešní záplavě muziky, v níž tisíce kapel rozmělňují stále dokola jednu či dvě své povedené desky, nutno vyzdvihnout album, které si skupina hýčká v kolébce několik let, vydá nezapomenutelnou nahrávku a potom se nad ní zavře voda. Málokdo si dnes přidá na poličku dvacáté sedmé cédečko od stejného autora, jehož produkci od sebe rozlišíte jen podle barvy obalu. To se vám u progresivně rockových Holanďanů I Spy nestane. Pídění po jejich prvních dvou albech vydaných na přelomu osmdesátek v očekávání nadstandartních vjemů není až tak nutné, ne že by se nedala poslouchat, ale byla silně ovlivněná módní směskou mainstreamového popu, v podobném duchu, jako mnozí tehdejší velikáni art rocku Genesis, Yes a spol.
To podstatné, kvůli čemu je dobré zbystřit, se počalo odehrávat až v posledních sedmi letech, kdy se veteráni nacházející se kolem umělce, fotografa a malíře Aernouta Steegstry po několika dekádách domluvili na natočení třetího alba. Zapojil se původní basák Harry Poelman, klávesák Peter Duinkerken i klasicky vzdělaný kytarový virtuoz Eric Westerhof. Mezi sebe přijali benjamínka Joosta van Soesta a k dotvoření patřičné mohutnosti a bombastického projevu zapojili i členy symfonického orchestru a spřátelené muzikanty z široké holandské scény. Od jednoduše pojatého melodického prog rocku se navrátili ke skutečným kořenům stylu, do doby, kdy kralovali Genesis, King Crimson nebo Yes. K tomu patří i precizní sound, který vznikl v nejlepších holandských studiích a masteringový lesk v americkém Valhalla studiu získala deska přičiněním světové celebrity v oboru – Darcy Proper. Takové informace a první představené úryvky počaly vzbuzovat velkou pozornost, rovněž i rozsahem, neboť stopáž přesáhla osmdesát minut. Každá strana vinylu obsahuje jen jednu píseň rozdělenou do několika částí. První dvě, nazvané „Unforgotten“ a „Fearless“ pojednávají o emocionálních, lyrických a duchovních otázkách, souvisejících se zrozením, životem, láskou a smrtí. Strany 3 a 4 – „War“ a „Odyssey“ – jsou inspirovány Homérovým epickým literárním dílem. Prostě klasické schéma z dob, kdy se nikam nespěchalo.
Rozsáhlé dílo je rozmanitou vintage vitrínou, napěchovanou relikviemi akustických a symfonických prvků, propojených art rockovým pojivem. Znalému posluchači naskakuje husí kůže při drobných citacích z alb Yes, Genesis, King Crimson, Pink Floyd, Van der Graaf Generator, nebo současnějších Wobbler. Nemá smysl minutu po minutě rozebírat celé dílo, proto alespoň několik střípků postřehů, které mi utkvěly po několika posleších.
Po úvodní stejnojmenné akustické něžnůstce z první strany „Unforgotten“ muzikanti dokázali v „In Sight Of The Sun“ umně spojit chladné předivo varhan ve stylu anglických IQ s naléhavým hlasem Petera Hammilla z VdGG, i následující „Edge Of The World“ nese určité rysy ze sólové tvorby tohoto pěvce, ve které ohromuje zvuk historických varhan Schnitger z kostela Martini v rodném městě I Spy Groningenu. Song „Scars“ připomíná komplikovaný zemitý projev King Crimson.
Dominantou druhé strany „Fearless“ je song „Superstitious“, do kterého ústí intro „The Blue Lab“. Song je přiznaným mainstreamovým hitem určeným k mediální prezentaci alba, opět připomíná Petera Hammilla, na kterého po mohutné varhanní části útočí několik saxofonů. Nacházejí se tu dva zasněné kousky, ve kterých hostuje bývalá zpěvačka souboru Inez Timmer.
Nejambicióznější třetí stranu „War“ otevírá dechberoucí symfonická suita s rockovými výpady „Robotnik“, následná křehká jednohubka „While The War Began“ jako by vypadla z raného období Genesis. Nelze znovu nepochválit fantastický tvárný projev zpěváka Aernouta Steegstry, který časem vyzrál a může se řadit mezi špičku art rockového žánru. Naprosto fantasticky progresivní rockové vzory kapela skloubila do nejdelší desetiminutové „Wiper“, zde pamětník vyštrachá určité reminiscence na Pink Floyd. Pokud by měla skladba dvojnásobnou stopáž, nikterak by to nevadilo.
Ani závěrečná strana „Odyssey“ nenudí, opět nabízí koktejl rozličných nálad. Na „Cyplops“ jakoby ve studiu dohlíželi King Crimson, rozverná „Circe’s Meadow“ připomíná použitím mandolíny, flétny a dětského sboru rané Jethro Tull. Až filmové obrazy vyvolává vemlouvavý voice over, použitý v „Heaven’s Gate“, který podněcuje posluchačovu představivost a připomíná soundtrack k filmu. Zadumaná „Penelope“ tlumí náladu a navozuje pink floydovské chmury. Rozdrásané symfonické finále v „The End So Far“ stupňuje emoce až do závěrečné katarze.
Pokud mladý fanoušek hledá dokonalou esenci toho, jak asi zněl v sedmdesátkách symfonický art rock, s klidem může nahodit na gramofon double album kapely I Spy – „While The War Began“. Obsahuje všechny prvky stylu ve všemožných náladách, podpořené bohatými aranžemi i skvělým zvukem. Možná nejlepší album roku 2023 potřebuje ke vstřebání a naposlouchání několik měsíců, což je ve dnešní uspěchané době velkou výzvou, ale minout jej by byla velká škoda.
|
