Co se vybaví fanouškovi neo progresivního rocku při vyslovení názvu původně anglické kapely Big Big Train působící na scéně od roku 1990? Asi tuna inspiračních postupů Genesis v počátcích, hodně folku a mnoho citací klasických sedmdesátkových spolků na ne vždy plně kvalitativně vyrovnaných albech. Možná si vzpomene, že to byl dlouhá léta jen studiový projekt, který se na pódiích začal častěji objevovat až po roce 2015 z důvodů navyšujícího se světoběžnictví jeho členů.
Kapela do širšího povědomí počala pronikat po roce 2009, kdy došlo k zásadním změnám v jejím složení. Nastálo na stoličku bubeníka usedl Nick D`Virgilio (Spock`s Beard) a mikrofonu se ujal účastník konkurzu na post zpěváka Genesis David Longdon. Skupina se následně vydanými alby propracovala až na samotnou špičku světové neo progresivně rockové scény. David Longdon si však v roce 2021 vytáhnul Černého Petra a Big Big Train se po jeho skonu ocitli v přelomové situaci. Vydali ještě dvě posmrtná alba s připraveným materiálem (resp. remixy) a nastal čas posunout se dál.
Novým předělem v historii souboru se stává před pár dny zveřejněné patnácté studiové album „The Likes of Us“, které debutuje u prog rockové pobočky Sony, firmy Inside Out. Ke smlouvě cestu umetla nová posila týmu, zpěvák Alberto Bravin, který před lety oživil italskou art rockovou legendu Premiata Forneria Marconi. Na palubu nastoupil i norský klávesák Oskar Holldorf s náklaďákem kláves, pianem, syntezátory i s varhanami.
Tyto změny v sestavě přináší otázku. zda se promění sound v „postlongdonovském“ období. Bravin není žádný začátečník, je zdatným multiinstrumentalistou, skladatelem a uznávaným studiovým inženýrem, který se bez sebemenšího ostychu zapojil do skladatelského procesu i výsledného mixu.
Již od úvodní „Light Left In The Day“ se fandové dále nemusí stresovat, hlas Alberta Bravina má mnoho styčných bodů s projevem již „zbožštělého“ Davida Longdona, i když drobné rozdíly lze postřehnout. Ten tam je rozechvělý „gabrielovský“ výraz, Albertův projev je přímočařejší a naléhavější. Tomu odpovídá i mnohem dravější projev prvního songu, i následné klipovky „Oblivion“, ve kterých rytmika připomíná u ledu uložené Spock`s Beard. Inu, rukopis Nicka D`Virgilia, který v nich kdysi působil, se nezapře. Následuje pětidílná suita „Beneath The Masts“ z pera trojlístku Bravin, Spawton, D`Virgilio, která se rozprostírá na ploše necelých osmnácti minut. Nikam se nespěchá, úvodní zpívané intro jen s doprovodem piana a s pěkně znělou dvanáctistrunnou kytarou trvá skoro pět minut. Song opatrně získává rockové kontury, hlavně díky naprosto drtící rytmice, které rozruší až čtvrtá část, ve které to prog rockově vře a temné klávesové linky se prolínají s expresivními kytarovými sóly. Hlavně v těchto okamžicích musí posluchači problesknout hlavou, jakým přínosem je nový klávesák Oskar Holldorf , který se nebojí nástroj patřičně zviditelnit a vytváří z něj v celkovém soundu rovnocenný nástroj. Takto dravě nezněla kapela snad od období „English Electric“. V poklidné „Skates On“ dominují pečlivě secvičené beatlesovské sbory, v jejich preciznosti nemá kapela konkurenci.
Pro plné napojení na vnitřní náladu komplikované a třídílné kompozice „Miramare“ je třeba nastudovat příběh rakouského arcivévody Maxmiliána a jeho snoubenky Charlotty, který nechal pro sebe a svou lásku vystavět gotický zámek shodného jména. Píseň náladou kopíruje dramatické osudy této dvojice a s překladem textu se stává song mnohem zábavnějším. S námětem přišel zpěvák Bravin, který nedaleko zámku žije a kolegu Gregora Spawtona uhrančivost místa tak pobláznila, že se mu stala inspirací k sepsání rozsáhlého příběhu. Balada „Love is the Night“ s pěkně zaranžovanými housličkami a trubkou překvapí přenádherným kytarovým sólem, které pomalu kolem posluchače krouží a vyvíjí se z opatrného jazzového motivu do emotivně silně vygradovaného finále. Něžná, z dob renesance čerpající „Bookmarks“ poněkud uspává. V závěrečné „Last Eleven“, to pod povrchem pěkně prog rockově bublá, přesto kapela dává šanci i mainstreamovému posluchači, co zná z tohoto hudebního ranku Yes a Pink Floyd. Je to první song, zkomponovaný po Longdonově skonu, v textu muzikanti připouští obavy, ale i víru v lepší zítřky:
Vystoupili jsme ze stínu
Zamířili ke světlu
mžouráme a klopýtáme
Doufaje, že bude vše v pořádku
Vyšli jsme z temnoty
nastavili tváře slunci
Společně jsme zesílili…
Jednodušší kabátek dostala i pro radiové potřeby přepracovaná „Miramare“ v podobě bonusu v digitální distribuci. Je zřejmé, že se kapela snaží vymanit z dusivě uzavřené progresivně rockové komunity a prodrat se na pódia multižánrových festivalů, kde má šanci na další růst. Podobnou cestou se vydali (zatím ne zcela úspěšní) kolegové Pattern-Seeking Animals.
Ač možná někteří fans Big Big Train zatracovali a nevěřili, že se tomuto spolku podaří vrátit na výsluní, opak se stal pravdou. Kapela natočila skvělou a pulzující desku, více progresivně rockovou, na které jsou upozadněny pro kapelu typické folkové prvky, ovšem ostatních atributů souboru, jakými jsou perfektně secvičené sbory či specifické melodie, objevíte nepřeberné množství. Osobně ji řadím do první pětky, což je při tak rozsáhlém archivu Big Big Train veliká pochvala.
Kompaktní materiál prozrazuje plné začlenění obou nováčků, hlavně frontman Alberto Bravin si za chvilku v souboru vybudoval velmi silnou pozici, i nemalou zásluhou na luxusní zvukové stránce díla. Kapela album nabízí ve všech myslitelných Hi-Res formátech, můžete si ji zakoupit ve 24-bitovém provedení, na CD,LP i Blu Ray, nechybí ani nejmodernější Dolby Atmos. Takto by měla vypadat současná nahrávka!
|
