Italové Frozen Crown vlítli na scénu před šesti lety s velmi slušným power - speedovým debutem "The Fallen King". Pak se ale situace trochu zadrhla. Následující tři alba nebyla valná a jejich poslech se stal spíše recenzentskou nutností nežli posluchačskou radostí. Situace se změnila 18. října letošního roku, kdy kapela zveřejnila album "War Hearts", na němž se vrací k rychlomelodickému metalu. Konečně autorům došlo, že nekomplikovaná přímočarost je tím, co jim jde a vždy šlo zdaleka nejlépe.
Snad za to může zlanaření nové kytaristky Alessiy Lanzone, ke kterému došlo loni a jež bych za normálních okolností hodnotil jako průhledný marketingový tah. Je známo, že Frozen Crown na tohle dbají, ve svém čele si drží Giadu Etro a pohledné dívky chtějí mít i na dalších pozicích, což jim zaručuje tutové fanouškovské body. Jenže když se člověk zaměří na práci kytaristek, musí uznat, že holky mají nesporný talent, a přestože asi není nutné mít trojnásobné šestistrunné zastoupení, minimálně na pohled to vypadá hodně dobře. Všichni kytaristé i basista jsou praváci, takže když si ve videoklipu nebo na pódiu stoupnou vedle sebe a k tomu rytmicky pohybují hlavou, působí to jako výjev z pravověrné heavy metalové bible.
Začátek alba nedá posluchačům vydechnout. Jede se v důrazném power - speedovém tempu, což je potěšitelné zejména s ohledem na obstojnou kompoziční úroveň. Nejpozději u čtvrté stopy "Night of the Wolf" sice začne docházet ke splývavému efektu, klady ovšem jednoznačně převažují. Mezi nejvýraznější patří neoklasikou načichlé sólo v kusu "Steel and Gold" a zejména skutečnost, že autoři lépe pracují s vokálními harmoniemi, takže se refrény neskládají pouze z bezduchého popěvkového protahování. Přestože si frontwomanka na albu neodpustí několik zakolísání, celkově už nepůsobí jako vetřelec z jiné kapely a její výkon je po dlouhé době uvěřitelný.
K okamžikům, kdy kapele spadne řetěz, dochází oproti minulým třem studiovkám minimálně. Nejčastěji se jedná o střednětempé slokové pasáže ("Bloodlines", "I Am the Wind"), v každé písni se ale dříve nebo později objeví reciproční plocha, která nedovolí ani jedné položce v komplexním měřítku spadnout do tvůrčích nížin. Upřímně by mě velmi zajímalo, co se stalo důvodem autorského prozření Italů. Zdali návrat k rychlým melodiím pramení z čistých skladatelských pohnutek nebo jim někdo něco naznačil. Ať tak či onak, parta Frozen Crown je zpět, a krom toho, že se na ni dobře kouká, se zase pěkně poslouchá.
|
