Po vydání alba “Růže pro Algernon” se Brichta stal hvězdou české populární hudby. Přestože v rozhovorech se nikdy neopomněl zmínit o domovské kapele, každému bylo jasné, že se na druhé sólové album nebude čekat dlouho. To potvrdil i zpěvák, který se nechal slyšet, že druhá deska byla plánována od začátku, neboť se takto smluvně dohodl s vydavatelskou firmou Popron Music. Vztahy v kapele Arakain byly na bodu mrazu, neboť v mezičase byla vydána pouze anglická verze debutového alba “Thrash the Trash” pod názvem “Thrash!” a minialbum “Legendy” složené výhradně z převzatých skladeb. Když se do natáčení nového řadového alba pustili, probíhalo v silném napětí, což se podepsalo i na výsledku v podobě alba "S.O.S.". Olej do ohně přilila i vydavatelská firma, jejíž vřelé doporučení, aby se Arakain s Brichtou vzájemně podpořily, bylo zbytku sestavy proti srsti. Poprvé a naposledy v roce 1995 proběhlo turné s názvem “Aleš Brichta & Arakain”, na kterém zazněly jak skladby z repertoáru kapely, tak z Brichtovy sólové desky. S odstupem času zúčastnění přiznali, že toto rozhodnutí nemělo na zvýšení či snížení popularity Arakainu sebemenší vliv.
Natáčení druhého sólového alba “Ráno ve dveřích armády spásy” se stalo pro Brichtu víceméně příjemnou terapií a odreagováním. Sestava byla prakticky totožná jako u debutu, jen s kytarami vypomohl nově Petr Roškaňuk (ex-Nová Růže, Žlutý pes) a klávesové party nahrál Zdeněk Vlč (Markýz John), který se stal pevnou součástí Brichtovy sestavy až do dnešních dní. Již od počátku natáčení bylo jasné, že se Brichta po hudební stránce vydá mnohem dál než v případě debutu. Začal si hrát s mnoha hudebními styly (čerpání z glam a hard rocku sedmdesátých let je více než patrné), které ve výsledku desce “Ráno ve dveřích armády spásy” přidaly na pestrosti a atraktivitě.
Součástí desky není žádné intro a na posluchače se rovnou vyřítí energická “Než přijde ráno”. Inspirace od kapely Nirvana a její ikonické hymny “Smells Like Ten Spirit” je cítit na sto honů, ale to poslechu nikterak nevadí. Nejpřitažlivější je pěvecká část po druhém refrénu, která dodnes přivádí příjemné mrazení po těle. S prvním singlem “Nemám” (s humorným videoklipem, na kterém Brichta spolupracoval s dvojicí Kaiser / Lábus) se tempo klidní, a přestože věc od Oty Petřiny nepatří mezi to nejlepší na desce, příjemnou náladu jistě navodí nejednomu posluchači, čemuž dopomáhá i zdařilý text. S druhým singlem “Andílek“ přichází první ze tří pomyslných vrcholů desky. Po hudební stránce se jedná o jednu z nejsilnějších věcí alba a zároveň je song ideální ukázkou toho, o čem album je.
Pomalých záležitostí je na albu pět a následující “Dáváš mi víc, než si můžu přát” z nich vychází jako nejslabší kus. Přesto dobrý dojem z alba nikterak nesnižuje, což je případ i ostatních ploužáků. “Bílá paní” (Brichtova velmi osobní skladba, na kterou dle svých slov sbalil první manželku) a předělávka “Nejsi nej” od kapely Slade se nesou v podobném duchu, a přestože zůstávají ve stínu ostatních skladeb, svoji funkci plní dostatečně. Ocenit na nich lze zejména Brichtův vokální projev, jenž si po hlasové krizi v roce 1991 našel polohy, které mu sedí, obohatil je skvělým frázováním a zbytečně se nesnaží lézt do míst, kde by si nebyl jistý. Přestože se již nikdy nedostal do výšek, kterými byl v osmdesátých letech charakteristický (viz debut Arakainu), jeho zpěv je mnohem příjemnější a celkově přístupnější.
Další dvě pomalé záležitosti jsou vrcholy desky. “V uniformě lokaje”, kterou Brichta složil již v sedmdesátých letech, a titulní “Ráno ve dveřích armády spásy” (předělávka od relativně neznámých The Edgar Broughton Band) oplývají nejen nádhernými melodiemi, melancholickou atmosférou, brilantními texty, ale i vokálem, který jim dodal osobité kouzlo, díky kterému patří mezi to nejlepší, co v Brichtově sólové kariéře vzniklo. Je škoda, že na následujících deskách se podobných záležitostí dočkáme jen výjimečně.
Ani tentokrát se nezapomnělo na tvrdé kousky, které kvalitativně nijak výrazně nezaostávají, ale při poslechu desky je cítit, že se Brichta primárně zaměřil na romantickou stránku. Zmínit je třeba alespoň přímočarý rock ’n’ roll “Tak jdem” (předělávka od Garyho Glittera), v jehož sborech je velmi dobře slyšitelný chraplák hostujícího Izziho Izaiáše (Doga) a “Návraty z ráje”, která vkusně kombinuje tvrdost a melodiku. “Pravda ve víně” nebo “Český holky” jsou skladby, které toho zejména po textové stránce nabízí posluchači velmi málo a na desce se řadí na pozici "šedých myší".
Poslední předělávkou je “Couvnou, pane Bourák” od Alice Coopera. Na jedné straně je třeba ocenit vkusné podání s citem pro originál, na straně druhé skladbu zbytečně sráží průměrný text. Přesto skladba i přes stylovou odlišnost skvěle do alba zapadá a poukazuje na obrovskou rozmanitost, která nikterak neubírá na soudržnosti a kvalitě. Album sice nedosahuje kvalit "Růží", ale je důstojným nástupcem, díky kterému si Brichta připsal minimálně tři výrazné hity.
Po úspěchu první sólové desky vydal Brichta album, do jehož tvorby si nenechal od nikoho mluvit. “Ráno ve dveřích armády spásy” je přímým návratem k počátkům Brichtova dospívání a k jeho prvnímu seznamování se s hudbou. Tento výlet se vydařil na výbornou, neboť album se setkalo s velkým úspěchem, který vyústil v samostatné sólové turné, které probíhalo se zpěvačkou Pavlou Kapitánovou. V domovské kapele započaly přípravy na oslavy patnácti let existence a kytarista Jiří Urban s baskytaristou Zdeňkem Kubem začali plánovat hudební projekt Kain, díky čemuž se začaly více hojit rány, které trvaly od začátku Brichtovy sólové kariéry.
|
