Z Dynazty se na poměry metalu stala hvězdná kapela. Stojí za tím mnoho práce, jak ale můžeme v posledních letech pozorovat, úspěch na recept v případě Švédů znamená zamrznutí na jedné kompoziční šabloně. Výsledkem jsou alba, která v rámci žánru nabídnou prvotřídní řemeslo, pro nestranného fanouška ale splývají jako herecké výkony Ondřeje Vetchého a nabízejí stejně důvodů k remcání jako k radosti. A v případě novinky "Game of Faces" to zřejmě platí víc, než kdykoli předtím.
Při poslechu desky budeme opět zahlceni metalovou diskotékou, která je někdy natolik předvídatelná, že bych se nedivil, kdyby byla vygenerována umělou inteligencí. Chvílemi je to snesitelné, a ve spojitosti s větší autorskou invencí klidně i chytlavé, postupem času se ale z alba stane solidní tester nervové soustavy. Koho můžou pořád dokola bavit velmi podobné hudební sekvence? Ve skutečnosti je cílová množina fanoušků obrovská, a repetiční hopsavé rytmy jsou pro tyto jedince stejně atraktivní, jako pro jiné schematické vzorce crossover thrashe nebo tradičního power speedu. Tak tedy budiž.
Daleko větší problém lze spatřit ve vykrádání sebe sama. Song "Fortune Favors the Brave" je nepokrytou variací treku "Waterfall" z alba "The Dark Delight". Je sice pravda, že se severská parta tenkrát kromobyčejně trefila a stvořila dokonalý hit, to ale není důvod k opakování téhož. Buď mají borci z Dynazty své fanoušky za voly, nebo prostě věří, že jim to projde stejně jako generické plochy, případně další momenty, ve kterých vybírají buď sebe, nebo někoho jiného (např. nejrůznější popové hvězdy). A vlastně mají pravdu.
Vedle ostré kritiky se ale kupodivu najde dostatek prostoru pro chválu. Stále platí, že zpěvák Nils Molin je frontmanem od pánaboha. Krom výborného vystupování vládne silným hlasem a do svého výrazu dává vše. Pak zde máme kytaristy, kteří odvádějí výbornou sólovou práci: některé šestistrunné malby jsou doslova výstavní. Ve spojitosti s neustále proudící energií a dobrými kompozičními nápady, kterých nakonec není málo, je nemožné, abychom se alespoň občas nenechali strhnout divokým hudebním vírem (já osobně se nejochotněji poddávám refrénu hitovky "Devilry of Ecstasy"). Švédové nahráli dobré album, to není třeba rozporovat, a fanoušci mají důvod být nadšení (a podle prvních reakcí také jsou). My ostatní se ale zase tolik vzrušovat nemusíme.
|
