Putování po zákoutích power metalového Labyrintu pokračuje v roce 2003, kdy Italové zveřejnili eponymní album. Z bludiště se na chvíli vytratil zakládající člen Olaf Thörsen, jenž se rozhodl věnovat partě Vision Divine. Z Božské Vize se naopak do Labyrintu nadobro přesunuli klávesák Andrea De Paoli a Mattia Stancioiu, v té době velmi plodný bicmen, jenž se mimo jiné podílel na výtečném albu "Cydonia" od stejnojmenné kapely. Největším překvapením čtvrté studiovky Italů je ale skutečnost, že spolek oslabený o jednoho ze stěžejních členů nezpanikařil a celkem dobře si bez Olafa Thörsena poradil.
Úvodní song "The Prophet" je atraktivním speedovým vichrem, jenž nemůže nebavit fanoušky kapely, kteří se nakupili po albu "Return to Heaven Denied". Zpěv Roberta Tirantiho je malinko vytažený, čímž ostatní v kapele naznačují, že se tentokrát budou celkem moudře spoléhat na jeho vokální přednosti. Pozitivnímu dojmu napomáhá i zvuková produkce, která je o poznání lepší nežli v případě předešlé řadovky "Sons of Thunder", neřkuli debutu "No Limits".
Navazující song "Livin´ in a Maze" nabídne dva protipóly. Zatímco refrén působí spíše otravně (chorusy obecně nepatří mezi přednosti Labyrintu), v sólové sekvenci se vynoří křehká pianová preludia, jež naznačují touhu po dalším hudebním rozměru. A pokaždé, když se černobílé motivy osamostatní a ve své emancipaci zavítají třeba až k jazzovým břehům, náladový přenos dané skladby se významně povýší. V pasážích, které naťukávají progové nebo dokonce thrashové teritorium, naopak Italové mírně tápou. Riffová sypačka v "Just Soldier (Stay Down)" působí naprosto prvoplánově, a hororová sekvence vložená doprostřed songu spíše umocní autorskou rozpolcenost. Nutno dodat, že právě kvůli těmto nadžánrovým výletům opustil kapelu Olaf Thörsen, a to stylové hrátky prezentované na čtvrté řadovce Labyrintu jsou naprosto nevinné proti tomu, co mělo následovat v brzké budoucnosti.
Nejsilnější momenty desky - jež vyšla pod štítem labelu Century Media Records - je třeba hledat v její druhé polovině. Teprve v této části kytarista Andrea Cantarelli, který po Thorsenovi přezval autorské otěže, plně rozvinul svůj tvůrčí potenciál. "Terzinato" ukazuje, jak mohlo znít předešlé album, kdyby vládlo lepším zvukem. Ze stopy "Slave to the Night" dělá prozatímní top playlistu svižný tah, lehké vyhrávky, prvky elektroniky a funkčně jednoduchý refrén. Jde nicméně o vedení dočasné, neboť "Synthetic Paradise" nastolí speedovou nadvládu, do které je vsazen krásně otevřený refrén a pro kapelu typické vyhrávky akustické kytary. Celkově jde o skladbu, která by se neztratila ani na nejslavnější studiovce Labyrintu. V "Hand in Hand" lze zase vystopovat předzvěst současných alb, jež přestavují Italy jako dospělý a vyzrálý spolek. Když pak dozní klidné tóny závěrečné "When I Fly Far Away", můžeme s jistotou vynést konstatování o velmi solidní řadovce kapely (včetně povedeného art motivu). Chlácholení fanoušků bylo ovšem dočasné: v následujících letech se jihoevropané začali ztrácet v kompozičních a žánrových uličkách svého Labyrintu, a zveřejnili alba, která zacloumala trpělivostí i těch nejvěrnějších příznivců...
|