Pamatujete, když britská skupina Cradle of Filth vydávala jedno skvělé album za druhým? A vzpomínáte si na doby, když úchvatné autorské nasazení postupně vyprchávalo, až se přetavilo v generickou hudební materii, která byla pouhým stínem předešlé slávy? Pokud ano, tak to zaprvé znamená, že jste docela staří. A za druhé, že se můžete začít radovat. Cradle of Filth to konečně dokázali, a po dlouhých letech vydali album, jež se může postavit na roveň studiovým klenotům z přelomu milénia!
Nyní bychom se mohli začít dohadovat, co za tímto vzestupem stojí. Jsou zde některé teoretické indicie, které se týkají odchodu dvou členů. Těžko ovšem věřit, že by absence kytaristy Richarda Shawa a klávesačky Anabelle Iratni, respektive nástup nové dvojice měla tak zásadní dopad. To už by mě více bavila hypotéza o pozitivní energii, kterou způsobila láska a následný sňatek Marka Šmerdy alias Ashoka se Zoe Marií Federoff, jež toho času zastává v sestavě Krejdlů pozici nové klávesačky a vokalistky. Spíše jde ale o souběh příčin, které běžný smrtelník (a už vůbec ne náhodný pisálek) není schopen zaznamenat. Ale ono je to ve výsledku jedno. Důležité je, že autoři kapely opět napíchli zlatou tvůrčí žílu, jejíž zdroj je dokonce tak bohatý, že se už nyní připravuje následovník aktuálního díla s titulem "The Screaming of the Valkyries".
Dojem, že by to tentokrát mohlo vyjít, naznačovaly předem vypuštěné singly ve formě velkoryse produkovaných videoklipů. Jednou z těchto skladeb nová studiovka Krejdlů začíná. "To Live Deliciously" obsahuje vše, co jsme milovali na starých nahrávkách, včetně dokonalého EP "Bitter Suites to Succubi". Atmosféra moderního gotického hororu. Štědré instrumentální členění, kdy kapela na žádné sekvenci nevydrží dlouho a očekávání příchodu dalších ploch se tak stává malým dobrodružstvím. Nadžánrová pestrost umocňovaná naléhavými orchestracemi, se kterými tentokrát autoři pracovali velmi citlivě. Divoká rychlost ředěná temně romantickými pasážemi a heavy metalovými melodiemi. Epické zvukové stěny, o které se postaral producent Scott Atkins. A hlavně strhující harmonie, v nichž souzní přitažlivě nafrázovaný Daniho štěkot se šťavnatě řízným, ideálně thrashově nasekaným podkladem. Je v tom až příliš cítit těžba starých kompozičních vzorců? Možná, ale když je cíle dosaženo s takovým řemeslným apetitem, vyváženým uměleckým přístupem a úspěšným vyvoláváním nostalgických pocitů, hltám to Cradle Of Filth i s krvavým navijákem!
Úvod alba se odvíjí přesně v tomto atraktivním módu. Po dominantně energickém a silně přitažlivém prvním triu songů přijde čas na melancholicky plíživé strašení stopy "Non Omnis Moriar". V něm se výrazněji představí novomanželka Zoe. Její hlas není na první dojem příliš výrazný. S postupnými poslechy už lépe vynikne kontrast zpěvaččina subtilního projevu s urputným frontmanovým harshem. Skladba naplní temně romantický účel a ideálně vymete prostor před další singlovkou "White Hellebore" s nadmíru chytlavým tahem, peprnými blast beaty a old schoolově rozfajrovanou pasáží.
Druhá část desky z výsostných skladatelských kreací mírně ubere, nějaký dramatický pád formy ale nečekejme. Už vůbec ne v případě ploch, které jakoby vypadly z kultovních studiovek, případně závěrečné "When Mysery Was a Stranger", na jejímž začátku zazní thrashová sekvence, kterou by Krejdlům mohl závidět lecjaký zavedený žánrový spolek, a na jejímž konci Marthus předvede slastné přechodové breaky. Nové album se Daniho partě opravdu povedlo. Přiznám se, že jsem v něco podobného už nedoufal a za svoji malověrnost se nyní hluboce kaji. Kapela Cradle of Filth omládla nejméně o čtvrt století, a s ní i posluchači, kteří s touto legendou v devadesátkách a na přelomu milénia vyrůstali.
|
