V jednoduchosti je síla. Tahle formulka je provařená jako havířské fusekle, na kolumbijskou smečku Witchtrap ale sedne jako nic jiného. Hudba hluboce zakořeněná v osmdesátých letech, přísně uzavřená čemukoli novému, nedejbože progresivnímu. Když si pustíte kteroukoli z dosavadních šesti studiovek této kapely, dostanete minimalistický blackened speed, který se ve většině případů odehrává podle jedné a té samé šablony. A přesto jde o neuvěřitelně návykovou muziku, která v rámci žánru patří mezi absolutní špičku.
Když bratři Hugo Alberto a Carlos Mario Muñozovi v industriálním městě Medellín zakládali svůj první spolek s názvem Dark Millenium, psal se začátek devadesátých let. Právě vrcholila death metalová éra a dvojice sourozenců tím byla silně ovlivněna. Brzy však zjistila, že tento styl nebude jejich kalichem piva, a otočila kormidlem k jinému žánrovému území. Podle hororu Kevina S. Tenneyho svoji partu přejmenovala na Witchtrap, k tomu připojila odpovídající image, včetně přezdívek, kdy zpěvák a kytarista Carlos vystupuje jako Burning Axe Ripper, a bicmen Hugo se pro účely kapely převtěluje do Witchhammera. Jako první se k bratrům přidal basista Slayerblade, studiové příspěvky ale vznikaly až za přítomnosti týpka s přezdívkou Dark Moon. Nikam se moc nespěchalo, dvojice demáčů "The First Necromancy" a "Turn in Your Graves" spatřila tmu noci až na konci devadesátek, poté vyšlo EP "Witching Metal", a teprve v roce 2002 - tedy deset let po vzniku kapely - plnohodnotný debut "Sorceress Bitch".
Witchtrap v té době připomínali dřevní začátky spolků Sepultura, Sodom nebo Kreator, pouze se vše odehrávalo o dvě dekády později. Výkon hudebníků se pohybuje na pomezí amatérské a profi kapely, což této hudbě dodává punc žluklé syrovosti. Kytarová sóla jsou falešná, basa neslyšitelná, bicí naopak nepřirozeně vytažené (oproti předcházejícím demáčům je ale zvuková produkce vyloženě dokonalá). Žánrově můžeme mluvit o střetu klasického speed a heavy metalu, jenž se potkává s ranou podstatou Metalliky, Venom nebo Slayer, a vše je oblíznuto smrdutým punkovým jazykem. Tato zdánlivě složitá směs je v případě Witchtrap ohlodána na hladkou kost, jejíž morek je ekvivalentem lekce v efektivnosti.
I přes zřejmou jalovost debutové nahrávky se v playlistu objevují mamutí stopy budoucí stylové preciznosti. Výraznější zábranou k užití slyšených skladeb je pouze archaický sound, jinak většina naspeedovaných sekvencí již oplývá kouzlem, u kterého by Al Pacino coby ďábel ve filmu "The Devil´s Advocate" samou radostí vystrčil špičku jazyka. Je to případ úvodního "Temného lorda"" i závěrečné "Metalové války". Krom nekompromisní rychlosti a Ripperova řevu, jenž je v konečném účtování neoddělitelnou součástí úspěchu Kolumbijců, patří mezi typické hudební znaky heavy metalové předěly a celá škála nervózních vyhrávek, které plní funkci dokonalého boosteru.
Mezi slabiny alba patří doslovné využití několika známých riffů (zejména klasické Metalliky), a pak také záležitost, která bude platná pro celou kariéru Kolumbijců. Jakmile povolí uhnaná rytmika - a taková momenty jsou minimálně formální nutností -, nemá se najednou trio satanášů za co schovat. Střednětempé plochy vládnou o poznání menší atraktivitou, při případných pokusech o tvorbu atmosféry se dostáváme na úroveň začínajících metalových spolků. Bratři Muñozovi jsou si toho dobře vědomi, a tak podobnými úseky nehýří a svoji hru staví především na rychlých tempech.
Právě tehdy jsou enormně návykoví. Když na startu titulky slyšíme bečící kytary, na které postupně naváží zběsilé frekvenční sprchy a úsečné punkové fráze, ocitneme se rázem v žánrovém nebi (pekle). Instrumentální chytlavost je v takových skladbách zaručena a moshpit připraven pro příznivce raného thrashe, speedu, a snad i blacku. Ripper vládne svůdným jedovým štěkem a při jeho řevu tuhne krev v žilách. V součtu jde sice o pouhý závdavek věcí příštích, i tak lze první zářez Kolumbijců s klidným svědomím doporučit jako velmi solidní a chutnou subžánrovou jednouhubku.
|