Druhé album kolumbijských satanášů dělily od debutového zářezu čtyři roky. Šlo o první předzvěst delších časových prodlev, které budou typické pro všechny následující studiovky. U podobné muziky to samozřejmě vůbec nevadí, jelikož skladatelský prostor je veliký asi jako klec, ve které jsou nuceny živořit průmyslové slepice. V případě díla s názvem "No Anesthesia" můžeme pokračovat v dané metafoře přirovnáním k vejcím, které jsou malinko vycmrdlé a dost možná nejméně chutné v celé historii kapely. Přesto je pořád co jíst, lépe řečeno poslouchat...
V mezičase se k bratrům Muñozovým přidal nový basista Edison Gil alias Enforcer, jenž to s nadřízenými sourozenci táhne do dnešních dnů. Hudba má tentokrát menší grády a její podstata je najednou zaměnitelná s konkurencí. Je tedy možné, že pokud by se někdo se smečkou Witchtrap seznamoval prostřednictvím tohoto alba, neměl by zájem ke zkoumání jiných nahrávek, což by byla velká škoda. Platí to ovšem i obráceně: koho bude bavit obsah druhé řadovky, sedne si z ostatních metalografických zápisů Kolumbijců na prdel.
"Heavy Drinker" na startu čtyřicetiminutového tracklistu do tradičního a nezbytného speedu přisype punkovou energii, a zároveň dokáže smysl pro tvůrčí nadhled, který je u podobné hudby tím důležitější, čím je posluchač starší (alespoň doufám). Svůj thrash-appeal to má, jenom škoda horšího zvuku, možná si hlavouni kapely a producenti v jednom mohli nechat poradit od někoho zkušenějšího (v budoucnu se nicméně v této činnosti výrazně zlepšili). Navazující "Gallows and Crows" lze díky nekompromisnímu žánrovému záběru a výrazné melodické mozaice považovat za vrchol nahrávky. "Riot of the Beast" oproti tomu nabídne suché heavy metalové mezihry, pořád je to ale zábava ve vztahu ke značně unylé instrumentálce "A Forgotten Cemetary". Jestliže jsem v předešlé recenzi zmínil, že Kolumbijcům pomalá tempa moc nejdou, pak je tato skladba nejsmutnějším příkladem daného konstatování.
Úvodní dějství stopy "Disturbing the Dead" ještě protáhne málo atraktivní pasáž alba, zrychlení uprostřed písně ale vrátí do hry chytlavou poslechovost. Poté už se kolumbijskému triu daří - "Lethal Thrashing Force", "B.L.M.D." a "Priests of Sin" profrčí na speedovém pohonu, díky čemuž zafungují i autory čile vytěžované heavy metalové prvky. Finálovku "Metal Army March" bychom mohli považovat za povedenou tečku alba, pokud by ji borci ukončili včas a nezačali experimentovat s rádoby atmosférickými středními tempy. Tudy cesta opravdu nevedla, což s postupujícími zkušenostmi vycítili i samotní hudebníci a následující desky nasytili soustředěnější a hlavně působivější kompoziční energií.
|