S názvem čtvrté studiovky si kolumbijští borci z party Witchtrap hlavu nelámali. Anebo možná přemýšleli až moc, až někoho napadlo pohrát si s názvem kapely. Vznikl tak titul "Trap the Witch", což je podobné, jako kdyby Gamma Ray nahráli album "Ray of Gamma" nebo Nanowar of Steel vydali fošnu "Steel of Nanowar". S tvorbou obalu to bylo podobné - doslovnější zvýraznění "lapení čarodějnice" si lze těžko představit. Především ale z těchto indicií vyplývá nadhled, jenž hudebníkům z Kolumbie rozhodně nechybí a dává jim v podstatě propustku k veškerým profánním hrátkám, kterých se ve své hudební kariéře dopustí.
Album bylo nahráno ve stejné sestavě a ve stejném studiu. V medelínském Dirty Soundu se zvukařům Munozovým dařilo už v případě předešlého zápisu "Vengeance Is My Name", a v souvislosti s deskou "Trap the Witch" je jejich technická práce ještě o kus vypiplanější. I díky tomu zabírá úvodní song "Lemmy" s okamžitým efektem, nejen po stránce hudební, která opět přináší prvotřídní porci blackened speedu, ale i v oblasti textu, jenž vzdává hold kultu páně Kilmistera. Do kontextu skladby zapadá i lehce neumělé sólo (z Kolumbijců holt nikdy žádní virtuózové nebudou), které podporuje sugesci dřevních začátků nejenom legendárních Motörhead, ale i metalového žánru z dob, kdy se vztekle soukal z punkových plen.
Podobně odzbrojujícím dojmem působí každá z rychlých stop čtvrté řadovky, což jsou vyjma kusů "Power of the Maul" a "Hard Thrashing Mania" všechny. První jmenovaný spadá do kategorie "povinné zpomalení", které tentokrát nedopadlo špatně. Druhý je navzdory názvu heavy metalovým příspěvkem ve stylu raných Iron Maiden, výrazně melodickým a vcelku zdařilým. Pak zde máme nálož speedových pumelic, u kterých srdce zaplesá a hlava se začne samovolně pohybovat. Krom úvodní písně je tu "Disciple of Death", což je to samé v bledě modrém, pouze s jiným textem. Protože ale slova deklamuje Axe Ripper, který má naprosto dokonalé žánrové zabarvení a styl, mohli bychom v jeho podání poslouchat i thrash metalovou verzi předpovědi počasí v místě, kde je neměnné klima, a pořád by to byla velká zábava.
"The Subtle Touch of Fire" načíná riffová variace osmdesátkové Metalliky, poté už nastoupí tradiční satanášské představení, z něhož vyčnívá atraktivně zpomalená blacková pasáž. V "Don´t Lift the Curse" se Kolumbijci pokoušejí o technické riffy, což se jim vcelku daří, a protože se vyprsí i v sólové sekvenci, můžeme o daném treku mluvit jako o nejlepším příspěvku celého díla. Hned v závěsu jede titulní záhlavec, který album uzavírá ve stylově šťavnatém módu. Čtvrtá řadovka se Witchtrap povedla, stejně jako pátá a šestá, jež vyšly v roce 2020, respektive 2024.
|