Na začátku této recenze položím kontrolní otázku. Myslíte si, že svět potřebuje další thrash metalovou nahrávku, která pouze navazuje na klasickou osmdesátkovou školu? Pokud je vaše odpověď "ano", a pokud by vás dokonce mohlo popudit slůvko "pouze", bude nová deska německé smečky Warfield dílem přesně pro vás. Při tvorbě zápisu "With the Old Breed" naši západní sousedé kráčeli ve šlépějích nejlepší žánrových ikon (nejenom ze své domoviny), a učinili tak s kromobyčejným řemeslným apetitem a nesporným talentem k vyčuchání atraktivních žánrových kliček a fíglů.
Německé trio, jehož páteř tvoří bratři Clemensovi, existuje od roku 2012, nová deska je ale teprve druhým studiovým příspěvkem. I tak si kvalit spolku Warfield stihlo všimnout nemalé množství fanoušků, začínající a doufejme strmý vzestup byl korunován nedávným podpisem smlouvy s labelem Napalm Records. Jde o úspěch naprosto zasloužený, jak můžeme posoudit z obsahu desatera nových skladeb, jejichž poslech dopuje výborný zvuk od Phila Hillena ze studia SU2. Zejména kytary se povedlo odchytit dokonale a riffy díky tomu znějí jako tůrující motory ze Šíleného Maxe.
Na startu prvího songu "Melting Mass" krom toho uslyšíme řev frontmana (a basáka) Johannese Clemense, což je týpek, který má zásadní vliv na pozitivní dopad nahrávky. Jeho neurotizující hlasivky jsou učiněným šperkem, který dodává muzice potřebný náboj a glanc. Úvodní trojice skladeb nedá vydechnout a představuje kapelu v nejlepším možném světle. Masitě krvavé riffy jsou prošpikovány tenkými melodickými hranoly, které činí výsledný dojem ještě o kus šťavnatější. Název druhé stopy "Appetitive Aggression" je ostatně dostatečně vypovídající. Zvolnění tempa přijde s nástupem skladby "Fragmentation", kterou mírně degradují hospodsky pořvávající vícehlasy. "Lament of the White Realm" znamená návrat formy ve velkém stylu, obzvlášť chytlavě dopadly speedově rtuťovité riffové sekvence, a k zahození nejsou ani blast beaty nebo vokální echo efekty.
V "Dogs of Defense" už jsou vícehlasy použity správně, a (nejen) díky tomu daná stopa nabírá sympatický crossoverový nádech. Za nejambicioznější trek je možné označit devátou stopu "GASP". Zlověstně se sunoucí tempo nezapře slayerovský rukopis, a i když sedmiminutová plocha nakonec působí mírně přepáleně, Němci s pomalými tóny pracují citlivě a dokáží do nich narvat slušný kus temné atmosféry. Závěrečnou titulku rozjíždí divoké údery bicí baterie, na které se přisaje finální a stylově chytlavý thrashový nátěr. Druhé album tělesa Warfield rozvíjí letošní nadílku výborných žánrovek (Hazzerd, Chemicide, Warbringer, někdo by možná uvedl Destruction) a fanouškům tradičního thrashe nedává možnost k jeho ignorování.
|