Tvorbě nové studiovky švédské Insanie předcházely otřesy, které bychom mohli přirovnat nejméně k 8. stupni Richterovy škály. Z kapely se odporoučela trojice hudebníků, včetně basisty Tomase Stolta, jenž to s Insanií táhnul přes třicet let. Značný smutek fanoušků naštěstí vykompenzovalo několik dobrých zpráv. Zbývající členové se nehodlali vzdát a záhy oznámili tvorbu šesté řadovky. A protože v osazenstvu stále figuruje stěžejní skladatel Mikko Korsbäck a ikonický zpěvák Ola Halén, byla naděje, že změny v sestavě přece jenom nebudou mít kritický dopad.
Album s titulem "The Great Apocalypse" mi nicméně zamotalo hlavu jako žádná z předešlých řadovek Insanie. Začíná to obalem, který - přestože má zobrazovat postapokalyptický výjev - působí nemoderně a naivně. Na druhou stranu předává jasný vzkaz: severští hudebníci se tentokrát zaměřili na neradostný stav společnosti a danému tématu podřídili úplně vše. Od zvukové produkce, která je chladně odosobněná, přes textovou složku, jež má daleko k typické power metalové povrchnosti, až po samotnou hudbu, do které se skutečně povedlo narvat tíživé melancholické stíny. Nemohu napsat, že bych byl z této strategie na větvi (hudbu Insanie mám raději v uvolněnější poloze), nicméně taková je realita a je třeba se s tím smířit.
Po řadě poslechů to navíc není bůhvíjak těžké. Na albu je stále k dispozici nemalé množství melodií, tak typických pro tento vynikající spolek. Zejména některé sólové party navazují na nejlepší historické momenty kapely a samy o sobě potvrzují jak neutuchající tvůrčí formu, tak snahu o nepřetrhnutí červené nostalgické nitě. U jiné skupiny motivů je naopak znát podřízení vážnému tématu a netlačení na jejich rychlou přívětivost. Právě v těchto okamžicích jsou autoři vystavěni největší výzvě, se kterou se většinou dokázali statečně poprat. V některých případech se ale nevyhnuli banálnějšímu rukopisu, jak dokazuje dvojice písní "Indestructible" a "The Prophesier", jež nejsou v základu špatné, avšak neobsahují jediný pamětihodný kompoziční prvek.
Zbytek skladeb už je na tom o poznání lépe. Úvodní kousek nabere v refrénu speedový pohon, vrchol nicméně přichází v sólové části (ta mohla být ovšem podstatně delší), a také v sympatickém vokálním příspěvku hostujícího Tommyho Johanssona (Majestica). "No One´s Hero" je osmiminutovým monumentem, který krom výrazného textového apelu ukrývá další skvostné sólo, tentokrát ve správné (tedy několikaminutové) délce, závěrečnou sekvenci parodující ruskou častušku si nicméně pánové mohli nechat od cesty. "Afterlife" dává na srozuměnou, s jak silnými uměleckými osobnostmi máme čest, "Revolution" je poutavě vystavěnou singlovkou a "Underneath the Eye" nabídne chorus se svěžím závanem prvních tří alb Insanie.
Na závěr si kvartet hudebníků přichystal čtvrthodinový titulní epos. Jde ovšem o další rozporuplný song, jehož hlavní problém je v dlouhé a nepříliš zábavné přípravě finální gradace, která je úchvatná, dechberoucí a vrcholně harmonická, jejím skutečným stvořitelem je ale Timo Tolkki. Autoři Insanie (případně sólový Halén) tomuto kdysi geniálnímu skladateli složili již několik poklon, v minulosti se jim to ale z komplexního pohledu povedlo o dost lépe (např. song "Mankind"). Daná pasáž symbolizuje smíření a naději (vyjádřenou i prostřednictvím zelené rostlinky na šedivém obalu), což plní dokonale, v titulní skladbě nicméně stojí osamoceně, bez komunikace se zbytkem písně. Nicméně patříte-li mezi nehynoucí příznivce Tolkkiho hymnických melodií, užijete si je bez potíží i v podání švédské kapely.
Insania se vydala do nové etapy existence. Stvořila kompozičně sevřené dílo (což je rozdíl oproti předešlému, dosti rozlétanému zápisu "V"), které reaguje na neklidnou dobu a možná i poryvy uvnitř sestavy. Nejde o bezchybné album, autorskou kvalitu nicméně nezapře a přestože jej osobně řadím na chvost metalografie kapely, neznamená to, že s k němu nebudu rád vracet.
|