Vydat se na etymologický průzkum, jehož cílem je zmapování původu a vývoje názvů metalových subžánrů, není vždy snadné. Někdy se setkáme s podloženým tvrzením, jindy jsme odkázáni na více zdrojů a tím pádem není jistého nic. Termín "crossover" je obecně přisuzován partě Dirty Rotten Imbeciles, která tak pojmenovala své třetí album. Ani zdaleka to ovšem neznamená, že by se styl začal hrát teprve v roce 1987, kdy deska vyšla. Fúze stylů probíhala dávno předtím, metal s (hardcore) punkem svým způsobem mixovali Motörhead, poté se přidali Discharge a samozřejmě klasici Suicidal Tendencies. Nástup thrashe v polovině osmdesátek změnil pravidla hry, vizionářská alba Metalliky a Slayer ovlivnila i původně ortodoxní pankáče. D.R.I. patří mezi první a rozhodně nejviditelnější spolky, které do své tvorby začaly aplikovat thrashové postupy a tím pomohly k etablování žánru, jenž dnes nazýváme souslovím crossover thrash.

Ikoničnost třetí řadovky Imbecilů začíná samotným obalem. Hopsající panáček, kterého stvořil původní bicmen Eric Brecht už v roce 1982, je od této desky neodlučitelnou součástí image kapely i všech navazujících coverů. Atraktivní a legendární symbol provozující tzv. "slam-dancing" má podíl i na historicky nezanedbatelném prodeji triček D.R.I. Pro posluchače jde pak o znamení přechodu na (částečně) thrashové teritorium. Hlavní autor Spike Cassidy se dle svých slov nechal inspirovat agresivitou Slayer, skladby ale vykazují podobnost s jinou metalovou veličinou. Člověk by přísahal, že hlavním vzorem byla Sepultura. Kompoziční postupy a riffové vzory jsou chvílemi takřka totožné s thrashovým obdobím Brazilců, jenže "Schizophrenia" vyšla až několik měsíců po třetí řadovce Imbecilů. Kdo ovlivnil koho (a jestli vůbec) se už nedozvíme, uvedená zajímavost budiž brána hlavně jako přiblížení obsahu díla "Crossover" a jeho nesporných kvalit.

Sanfranciská sestava, ve které se opět šachovalo s pozicí basáka (nyní Josh Pappé), servíruje kolekci dvanácti skladeb s průměrnou hrací délkou kolem tří a půl minut. Několikasekundové štěky jsou minulostí, odteď se pojede podle šablon typických pro metalové stopáže. Hardcore punk zůstává přítomen v mírně chraptivém a spratkovsky odpruženém Brechtově zpěvu (z novějších frontmanů se k němu blíží Tony Foresta), stavbě některých ploch a "skejťácky" vstřícné - a doposud jednoznačně nejlepší - zvukové produkci. Dohromady jde ale o v podstatě dokonalé dvoužánrové prolnutí, album nelze označit ani za thrashové, ani za hardcore punkové, oba styly jsou zde ale bytostně hmatatelné. Jde o dokonalou fúzi a titul desky je v tomto ohledu chirurgicky přesný a z formálního hlediska se mu nedá nic vytknout.

Po obsahové stránce je ovšem nutné počítat se silnou jednotvárností. Nově nalezený recept se Imbecilům natolik zalíbil, že se rozhodli jej vysmažit do mrtva. Takže zatímco během první půli album velmi baví, v té druhé jeho dravý stisk znatelně povolí (původní rozdělení nahrávky na dvě strany se proto jeví jako rozumné). Postupně začnou splývat především rychlé sekvence, strmé či napětí udržující nájezdy a krátké punkové předěly svůj atraktivní pel neztratí v podstatě nikdy. A platí to i pro skladby, zvlášť poté, co si je budeme pouštět po menších skupinkách, nebo dokonce izolovaně.

V úvodu číhá hitovka "Five Years Plan", bez které se v budoucnu neobešel žádný koncert Imbecilů a jež je údajně nejoblíbenější skladbou Spikea Cassidiho. "Tear it Down" trhá na kusy díky slayerovským břitům, "Probation" a "Redline" obsahují významné kytarové motivy, za které D.R.I. měli dostat patent. Jakmile uslyšíme příslušnou stavbu riffů, mozek hudbu ve vteřině přiřadí ke správnému názvu kapely (kolik interpretů o sobě tohle může říct?). "No Religion" je mimořádně chutnou punk / thrashovou lahodou, z níž dodnes čerpá nejedno žánrové těleso. A nakonec i kousky, ve kterých se vynoří slabší plochy (refrén "Go Die"), pohodlně strhnou kobercovými nálety svištivých riffů. Každá nota je pak nahuštěna enormním množstvím energie, která odhání únavu jako kofein střelený rovnou do žíly (samozřejmě v souladu s rozumným dávkováním).

Jak je u Imbecilů zvykem, album se v budoucnu dočkalo několika reedicí, včetně remasteru z roku 2010, jenž lze bez problémů doporučit. Dílo definitivně oddělilo fanoušky prvních dvou desek od zbylé historie kapely, přičemž jim mnozí z raných příznivců přechod k thrashi dodnes vyčítají. Ve skutečnosti je pravděpodobné, že spolky jako D.R.I. pomohly k větší toleranci dotyčných táborů, včetně utichání nevraživosti na koncertech, které v první půli osmdesátek - hlavně ve velkých městech - nejednou skončily bitkou metláků s pankáči a skinheady (prostory klubu CBGB by mohly vyprávět). Buď jak buď, je to právě druhá etapa D.R.I., která z kapely udělala kultovní legendu crossover thrashové scény.

dirtyrottenimbeciles.com

YouTube ukázka - Five Years Plan

Seznam skladeb:
1. The Five Year Plan
2. Tear It Down
3. A Coffin
4. Probation
5. I.D.K.Y.
6. Decisions
7. Hooked
8. Go Die!
9. Redline
10. No Religion
11. Fun and Games 0
12. Oblivion

Sestava:
Kurt Brecht – zpěv
Spike Cassidy – kytara
Josh Pappé – baskytara
Felix Griffin – bicí

Rok vydání: 1987
Čas: 39:59
Mix, mastering, produkce: Spike Cassidy, Bill Metoyer
Label: Metal Blade Records
Země: USA
Žánr: crossover thrash

Diskografie:
1983 - Dirty Rotten LP
1985 - Dealing with It!
1987 - Crossover
1988 - 4 of a Kind
1989 - Thrash Zone
1992 - Definition
1995 - Full Speed Ahead

Související články

Foto: archiv kapely