Podzim už vládne železnou rukou a počasí je spíš na spaní než na cokoliv jiného. Ale je i ideální na poslech něčeho zádumčivého nebo gotického. Proto bylo skvělé 29. října zajít do Paláce Akropolis, kde si daly dostavení tři kapely v čele s anglickou legendou Paradise Lost.
V půl sedmé klub patřil Lacrimas Profundere, kteří hrají více než třicet let a patří mezi stálice gothic metalové scény. Nikdy se nestali vyloženě hvězdnou formací, ale věrnou fanouškovskou základnu mají i u nás, jak bylo vidět, protože publikum reagovalo na jejich hudbu velmi vřele. Lacrimas Profundere nehrají nikterak složitý gothic metal. Střídají odlehčenější podobu žánru s extrémnější, v níž nechybí growling a prudší tempo. Show dělal zpěvák Julian, který zjevem, ale i pohyby, klidně mohl figurovat v nějaké metalcoreové bandě. Především to uměl s publikem, roztleskával a burcoval zcela přirozeně a sympaticky. V jeden moment si na pódium vytáhl malou holčičku z publika a zatančil si s ní. Malá slečna měla určitě o jeden ze životních zážitků postaráno. Julianovi to nestačilo, tak šel přímo zpívat do kotle. Takhle energickou předkapelu jsem nečekal a kapela si velký potlesk zasloužila.
Vše se uklidnilo s příchodem italských Messa. Atmosféra se stala éteričtější a hudba progresivnější. Na předchozím koncertě v Mnichově skupina nevystoupila, protože zpěvačka Sara onemocněla. Nad koncertem v Praze se vznášel otazník, ale vše se povedlo a Messa zahrála mix doom metalu, atmosférického rocku a špetky progu. Sara i před prodělanou nemoc zpívala krásně a její hlas vyplňoval celý prostor. Kapela chvíli zněla ryze doomově, jindy zabrnkala takřka na zeppelínovské struny, aby najednou nahodila blast beaty a za pár vteřin vše uklidnila k poklidnému zasněnému rocku. Každý song byl trochu jiný a představoval jinou pouť hudbou Messy. Kapela zahrála pět skladeb a věnovala publiku čtyřicet minut.
Hlavní část večera patřila Paradise Lost. Kapela, která dala světu několik zásadních doomových nebo gothic metalových desek, má venku nové album „Acension“, a tak se dalo čekat, že skladby z něj budou páteří koncertu. Vyprodaný Palác Akropolis ale viděl něco trochu jiného. Z novinky zazněly tři songy, jeden show začínal, další zazněl v polovině a poslední večer zakončil. Zajímavé rozložení. Paradise Lost vsadili na hity z celé kariéry. Deska „Host“ měla prostor pro dva songy a každé album bylo zastoupeno jedním kouskem, přesto se na všechny nahrávky nedostalo. Večer byl gotický, a proto se hrály především svižné a přímočaré gothic metalové songy. „True Belief“, „One Second“, „Mouth“ nebo „Ghosts“, dostalo se i na „Nothing Scared“ z kontroverzního alba „Host“. Výběr songů ukázal, jak kapela na novějších deskách přitvrdila a vrátila se k temnějšímu provedení stylu. Upozorňovala na to i přítomnost growlu Nicka Holmese. Svižný set přerušil v polovině doom metalový monolit v podobě „Beneath Broken Earth“. V klubu panovala skvělá nálada a atmosféra. Ta gradovala při velkém hitu „Say Just Words“. Nick Holmes by ani nemusel zpívat, protože to za něj udělalo publikum. Bylo to elektrizující. Holmes zpíval velmi dobře a to jak čistě, tak při growlu. Zvuk měla kapela také velmi dobrý.
Koncert parádně gradoval a utekl nesmírně rychle. A to je nejlepší vysvědčení.
Večer se náramně povedl. Kapely k sobě dobře pasovaly, ačkoliv byly hudebně nebo vizuálně odlišné. Lacrimas Profundere měli nesmírně energického a pohyblivého frontmana, Messa působila étericky, něžně a přitom velmi nápaditě, s pohyby však šetřila a Paradise Lost byli velmi pohodoví. Zaujal kytarista Aaron, jehož pohyby byly všechno, jen ne obyčejné (těžké popisovat, musí se vidět). Zpěvák Nick Holmes není žádný „obíhač“ pódia a každý pohyb si rozmyslel, ale má charisma a mezi skladbami využil i humor, například když napomínal chlápka, co vždy hlásil dopředu, jaká skladba bude následovat Všechny tři kapely předvedly výborná vystoupení a bylo skvělé, že je pozoroval zcela naplněný klub.
|
