Buď se ke mně informace o přípravách novinky Dünedain nedostaly nebo bylo album "Érase" chystáno bez nějakého většího rozruchu, na světě je každopádně další, v pořadí již osmá řadovka této výrazné španělské kapely. To je vždy dobrá zpráva, neboť poslech melodických, nekomplikovaně stavěných skladeb, odzpívaných ve španělštině, lze brát jako vítanou alternativu k většinové žánrové produkci, zvlášť s ohledem na úbytek kvalitních power metalových nahrávek, který je symptomatický pro celou druhou polovinu letošního roku.
Pětice hudebníků sice mrtvý rybníček nějak dramaticky nerozčeří, placák vhozený španělskými autory ale několik líbivých žabek určitě vytvoří. Hudba je v rámci možností rozmanitá a během třičtvrtě hodinové stopáže nabídne dostatek subžánrových barev. Úvodní "Oh Yeah!" kypí tvůrčí hravostí, do které v pohodě zapadnou ostré riffy i diskotékový refrén. "La misma canción" vnese do elektronických drážek svižné stratotempo, dvouvyhrávkově skluzné melodie a bridge s neodolatelným románským švihem. Výhodou je střídání vokálů, a přestože ani jeden z dvojice frontmanů nepatří mezi vyložené tenorové mistry, duety či zdvojené linky přispívají ke kýžené dynamice nahrávky.
Titulní song lze oproti tomu kvalifikovat jako postradatelnou folkovou pochodovku, kterou je nutné přečkat, abychom se prostřednictvím navazující "Pandory" mohli povozit na daleko zábavnější speedové autodráze. Tato poloha Španělům vždy slušela a nejinak je tomu v případě nového alba "Érase". Šlapavá "Silencio" nepotěší unaveným refrénem, v "Hijo Rojo" už je ústřední vokální sekvence v pořádku, obě skladby mají každopádně oporu v chytlavých šestistrunných vyhrávkách. "La herida" je vyváženým melodickým kouskem a "Fénix" druhým rychlíkem, jenž nabídne příjemně zpěvný refrén a divokou thrashovou pasáž v závěru sólové části. "Némesis" uzavírá desku v pohodovém polobaladické tempu a dotváří chuťovou pestrost nového díla. To je povedeným studiovým zářezem Dünedain a jeho poslech nám může bez problémů zpříjemnit šeď dlouhých podzimních večerů.
|