Každý, kdo alespoň trochu sleduje domácí rockovou a metalovou scénu, nemohl minout moravskou formaci Panoptiko. Maskovaná pětice muzikantů, která bizarními kostýmy připomíná něco mezi cirkusovými klauny a divadelními herci ze sedmnáctého století, zažívá v poslední době nevídaný nárůst popularity. Přestože kapela funguje pouhé čtyři roky, může se pochlubit pěknou řádkou úspěchů, včetně vyprodání pražského Fora Karlín. Panoptiko je zkrátka fenomén, který boří soudobé standardy hudebního průmyslu a ukazuje, že dobře udělená muzika si své posluchače najde i v dobách totální hudební nadprodukce a nepotřebuje k tomu ani masivní podporu mainstreamových médií.
Kapela si je vědoma, že v rockové hudbě, kde už prakticky nic nového nejde vymyslet, je jednou z cest k úspěchu chytré kombinování již dávno vymyšlených a stále dobře fungujících postupů zabalených do různorodých aranží. V důsledku toho je téměř nemožné hudbu Panoptika správně zaškatulkovat. Jejich styl by se dal označit jako crossover s prvky melodického a alternativního metalu, ale ani to nevystihuje pestrobarevnou hudbu Panoptika úplně přesně. Nesmíme zapomenout zmínit také geniálně napsané texty, které mají na úspěchu maskovaného souboru nemalý podíl, stejně jako silný hlas frontmana Lorda Panoptika.
Na dva roky starém albu „Bohové“ kapela předložila kolekci silně návykových hitů a nastavila si tak laťku kvality pořádně vysoko. Bylo jasné, že vyrovnat se ji nebude jednoduchý úkol. Nový počin „Nirvana“ sílu předchůdce nemá, přestože se odehrává v podobném duchu a kapela je plně věrná stylu, který představila na obou dosavadních albech. Jednou z mála skladeb, která snese srovnání se silnou konkurencí z předešlé desky, je otvírák „Noc v opeře“. V této klipem opatřené hitovce vykládá kapela na stůl všechny dobře známé a osvědčené trumfy a zároveň naznačuje, že základní charakteristickou vlastností nové desky bude pestrost. Tu multiinstrumentalista Baron von Telephon umocňuje použitím široké škály hudebních nástrojů ze všemožných koutů světa. Do arabských zemí nás zavede „Černá mamba“, „Ayahuasca“ je pro změnu výlet do Jižní Ameriky, se skladbou „Kamikaze“ se vypravíme do Japonska a titulní song „Nirvana“ nás vezme do jižní Asie (ovšem oklikou přes Seattle). Ke zdařilejším výpravám patří ta do pařížského podniku „Moulin Rouge“, jen ji trochu sráží dětinsky stupidní text refrénu. Zde se mistr textař poněkud utnul. Že se jednalo jen o krátkodobý zkrat, potvrdí majestátní song „Gulliverovy tresty“, v němž kapela nabídne jeden z nejsilnějších textů.
Skládat ploužáky Panoptiko umí. Už v minulosti nás o tom párkrát přesvědčilo a balada „Nech mi tu číslo“ je dalším důkazem. Bicí sólo z judasovské klasiky „Painkiller“ odstartuje nejrozporuplnější položku alba – závěrečnou píseň „Noc v Abbey Road“. Skladba, která názvem odkazuje na legendární nahrávací studio, je v podstatě koláž poskládaná z kultovních rockových a metalových melodií. Snaha kapely napodobovat hlasy světových ikonických zpěváků hraničí s trapností a smysl této „skladby“ mi uniká. Má to být pocta žánrovým ikonám? Nebo je to jen nepovedený vtípek na závěr alba? Odpověď zná nejspíš jen kapela.
Album je velmi bohaté na všemožné aranže a zvukově vypilované do nejmenších detailů. Zpěvák Lord Panoptik předvádí pestrou škálu hlasových poloh. Vše je chytře poskládané tak, aby se posluchač ani na vteřinu nenudil. Jediný větší nedostatek lze spatřit v určité roztříštěnosti skladeb, které jsou častokrát rozkouskovány dosti násilně. Tento postup Panoptiko využívalo už v minulosti, ale vždy jim to šlo o něco přirozeněji. Přestože album „Nirvana“ kvalitou na dva roky starého předchůdce lehce ztrácí, své posluchače si bez pochyby najde, a nebude jich málo.
|