Po čtyřech letech o sobě dává vědět kostarický spolek Wings of Destiny. Ačkoli v současnosti jsou v něm krom tří členů z domovské země zastoupeni i dva Američané, včetně Mika LePonda, který se pomalu ale jistě stává baskytarovým ekvivalentem zpěváků Fabia Lioneho nebo Ralfa Scheeperse (tzn. je pocitově skoro všude). Tentokrát si jej ke spolupráci pozval Anton Darusso, kapelník a zpěvák Wings Of Destiny, jenž je rovněž znám z účinkování v několika dalších uskupeních (např. v italském projektu Magic Opera).
Angažování známého a především schopného amerického basisty dává smysl. Darusso do power metalového základu míchá lehce progresivní prvky, u kterých chce mít jistotu precizního instrumentálního přednesu. V tom případě se ale při poslechu alba "Masters of War" automaticky vynoří dotaz, proč si Darusso své autorské ambice nepodepřel odpovídající zvukovou produkcí. Mix je odtažitý, neemotivní, plochý, neumožňující skladbám prodat potenciál, který v nich dřímá. S určitými rozpaky můžeme nahlížet také na vokální variace - Darusso často přechází do hrubších poloh nebo dokonce do šepotu, ale stejně jako pro muziku, i pro jeho hrdlo platí, že bývá zpravidla lepší v klidnějším módu, ve kterém působí jistěji (ačkoli já osobně se fanouškem jeho hlasu nikdy nestanu).
Postupem času a s trochou sebezapření si lze na tento nedostatek navyknout (proč nás do toho ale pořád někteří nutí?). Poté zjistíme, že Kostaričan dokáže stvořit komplexněji strukturovanou píseň, ve které se mísí přímočaré sekvence se složitějšími motivy. Neděje se tak pokaždé v dokonalé jednotě, občas si Darusso hodí klacky pod hlasivky zbytečně kudrnatými úseky ("Masters of War"), jindy slušně odpíchnutý track fatálně naruší nelibovzučným refrénem ("Storm Within").
Vracet se lze ke stopám "Walking in the Shadows", "By the Dawn" nebo křehce symfonické "Waiting for the Sunrise", ve které Darusso zaujme hlubokou vokální polohou, která nemá daleko k melancholickému projevu Nicka Cavea. Variabilitu zkouší zajistit kousek "Hear My Call", což je vypalovačka imitující rané Iron Maiden, o nic světoborného ale nejde. A něco takového platí pro celé album, přičemž na vině je především zvuková produkce. Lze tomu navyknout ve stylu očí, které se rozkoukají v náhle zhasnutém pokoji. Že ale obrysy nikdy nebudou tak viditelné, jako za jasného světla, není třeba dodávat.
|