Je zvláštní, když si kapela vzniklá v roce 2022 vybere jméno, které už v minulosti použilo několik jiných spolků. Ve světě, kde se všichni bojí soudních sporů, jde vskutku o netradiční krok. V případě této polské formace je ale ještě zvláštnější, že nehraje - soudě dle příslušného názvu - nejtradičnější heavy metal, ale melodický metalcore říznutý heavy / thrashem a powerem, odzpívaný v rodném jazyce. Když ovšem odhlédneme od těchto matoucích znaků, musíme uznat, že hudba Iron Head má nezanedbatelný šmrnc, který snadno přiláká pozrnost.
Stoprocentně to platí i pro další vnější prvek, kterým je audiovizuální prezentace kapely. Polská grupa si dává záležet na točení videoklipů, jichž má ve svém portfoliu velké množství, a které jsou odvedeny na profesionální úrovni. A tak se vám stejně jako mně může stát, že video stvořené k atraktivnímu songu bude znamenat instantní zaháčkování, které povede ke spuštění všech dalších videoklipů a následnému prozkoumání celé (doposud dvoualbové) metalografie kapely.
Proč to skrývat, za rychlou přízeň může i zpěvačka Weronika Lenart, jež možná není hlasově strhující, z pohledu energie, půvabu a příjemné přidrzlosti projevu ale platí za dokonalou frontwoman. Je zábavné sledovat, jak si užívá natáčení klipů a jak v sestavě funguje společná chemie. V případě videa ke skladbě "Karawana Jedzie Dalej" se mísí mimořádně chytlavé slokové frekvence (jejichž frázování nemá daleko k téměř hiphopovému stylu ruských Siberian Meat Grinder) s říznou rytmikou, přičemž na obrazovce průběžně vyskakují komenty od remcajících posluchačů. Poláci na to reagují s nadhledem a prostřednictvím textu sdělují vlastní pohled na věc.
Album rozjíždí song "Jedna Chwila", což je typ skladby, kterých je v tracklistu většina. Důraz na melodie, hbitá instrumentace pobízená dvoukopákem, jednoduchá prokoncertní struktura, občasná rytmická dramatizace ve formě breakdownů a povedený (i když lehce přeprodukovaný) moderní zvuk, to vše jsou atributy hodné pozornosti, přestože se Poláci v daných postupech trochu zacyklí a ve výsledku přinesou jenom málo odlišovacích prvků. Páteř nahrávky tvoří vokály, které probíhají formou duetu. Weroniku doplňuje kytarista Kryštof Fryc, jehož harsh není nijak zvláštní a nejlépe funguje ve chvílích, kdy Fryc něžnější polovičku jenom doplňuje krátkým pobízením.
Pocit výjimečnosti se dostaví jak při nástupu zmíněné "Karawany", tak snad ještě přitažlivější "Nieustanne Walky". Vrcholem příslušné skladby je mimořádně chytlavý refrén, poté nádherně melodické power metalové sólo, a nakonec závěr v podobě malých, avšak extrémně funkčních hrátek s chorusovou strukturou. To jsou dva velmi pádné důvody k poslechu alba (podobné chuťovky se dají vyzobat i na debutu "Dzień za Dniem"), přičemž zbytek nahrávky za těmito skladbami nijak drasticky nezaostává.
|