Dalším z metalových hudebníků, kteří se rozhodli vydat knižní memoáry, je Marty Friedman. Drobného amerického kytaristu si většina fanoušků spojuje s nejlepší etapou slovutných Megadeth, Martyho kariéra ale ve své pestrosti dalece přesahuje účinkování v Mustainově diktátorském gangu. Autobiografické zpracování zní proto velmi lákavě, zvlášť když Friedmana jistil novinář Jon Wiederhorn, který má s prací na podobných publikacích bohaté zkušenosti. Z nedávné doby připomeňme knihu o Scottu Ianovi z Anthrax, na jejímž českém vydání se rovněž podíleli lidé spojení s časopisem Spark.

Což ale zároveň znamená, že musíme očekávat ekonomický způsob vydání knihy, tedy brožovaný obal a recyklovaný papír, ale také ne zcela vychytanou gramatiku. Na druhou stranu těch chybiček, špatně umístěných čárek nebo sporných překladatelských momentů není tolik, aby odrazovaly od čtení. Podobné je to s fotografiemi - lacině vyhlížející černobílé fotky rozeseté v obsahu knihy vynahrazuje skupinka stránek uprostřed díla, na kterých vidíme barevné snímky a pod prsty cítíme mnohem kvalitnější papír.

Užití textu čtyřsetstránkové knihy je částečně závislé na oblibě jejího autora. Patříte-li mezi fanoušky, kteří sledovali všechny úseky Friedmanovy kariéry, zhltnete knihu jako pralinku. Kdo Martyho vnímá především jako kytaristu Megadeth, nebo alespoň jako součást zajímavých Cacophony, bude si muset nějakých sto dvacet stránek počkat. Ne že by se předtím nedělo nic zajímavého. Marty líčí historky ze svého dospívání i divoké začátky s partou Deuce. Jde o celkem zábavné čtení, nicméně v tomto okamžiku je nutné zmínit, že Friedman není - podobně jako většina jeho souputníků - žádný spisovatel nebo stylista. Martyho vzpomínky připomínají povrchní, chvílemi naivní povídání žáka střední školy, který dbá na vypíchnutí svých drogových eskapád nebo - v tomto případě hlavně - sexuálního života.

Z umělcových pamětí skutečně získáme dojem, že hlavním hybatelem jeho životních rozhodnutí byl rozkrok. Samozřejmě hned vedle hudby, u které zase překvapí otevřenost vůči komerčním záležitostem. Friedman se jeví jako obchodník, jemuž není proti srsti udělat (skoro) cokoli, hlavně když za tím stojí tučný šek (viz šaškování v japonských pořadech). Nelze mu to ale zazlívat, protože kdo z nás by něco podobného nevyužil (případně kdo by byl schopen naučit se japonsky?). Jinou věcí jsou některé protimluvy, kdy Marty např. tvrdí, jak celý život miluje thrash metal, abychom se o několik set stránek dál dozvěděli, že o tento žánr ztratil hlubší zájem už na začátku osmdesátek (otázkou tedy je, kdy byl fanouškem, když thrash ve zmíněném období teprve vznikal).

Přesto se dá dílo "Dreaming Japanese" označit jako dostatečně poutavé. Autobiografie metalových hudebníků nekupujeme kvůli uměleckému zážitku, ale abychom se dozvěděli něco z jejich života. V tomto ohledu kniha obsahuje řadu pikantních informací, a to zejména z období Fridemanova působení u Megadeth, kterému je věnována zhruba třetina obsahu. Tato část díla je jedním slovem strhující, Marty říká věci na rovinu (i když je opět zábavné sledovat, jak Mustainovi nakládá, aby vzápětí svá slova krotil, a potom vše rozjel nanovo) a je nutné obdivovat - což platí pro celou knihu - jak detailní jeho vzpomínky jsou. I díky tomu jde o zábavné čtení, které by mělo bavit každého, kdo má o americkém kytaristovi alespoň základní povědomí.

Foto: archiv Martyho Friedmana