Zhruba po roce a čtvrt je připravena druhá studiovka německých melodiků Aeon Gods. Tato parta se řadí mezi uskupení, která se do běžných žánrových standardů snaží vnést osvěžení ve formě tajuplné image, jež zahrnuje make-upy nebo přezdívky hudebníků, zde inspirované obdobím starověkého Egypta. Každá snaha se cení, na prvním místě ale bude vždy autorská nápaditost, která v tomto případě není úplně marná.
Pětičlenná sestava, ve které mj. figuruje půvabná klávesistka Anja Hunzinger alias Su en-Chel, plynule navazuje na debutový zápis "King of Gods", a to v pozitivním i trochu méně lichotivém slova smyslu. Mezi přednosti našich západních sousedů patří přímočarý tah na melodickou branku, s ornamentálními ozdobami v podobě štědré (i když tentokrát trochu obhroublé) produkce, epických symfonických prvků, výpravné atmosféry, mohutných vícehlasů a sborů, případně sympatického množství svižných temp a nulového zařazení diskotékových rytmů (navzdory tvrzení firemních promo materiálů, které album doporučují fanouškům spolků Sabaton, Gloryhammer nebo Brothers of Metal).
Němci mají blíž k formacím Dragony, Dragonknight, Warkings nebo také Terra Atlantica, což je zároveň těleso, které oslím můstkem poslouží k upozornění na vokální specifikum Aeon Gods, jež by někdo mohl rovnou považovat za slabinu. Frontman Alexander Hunzinger (bratr klávesačky) alias Sol Ra-tu není bůhvíjak dobrý zpěvák (zejména jeho pokusy o procítěný přednes v hlubší vokální poloze nepěkně drhnou), a tak je nutné zopakovat povzdech z první recenze a představovat si, o kolik by asi Němci byli lepší s jiným protagonistou v čele.
Odhlédneme-li od tohoto aspektu (což ve spojitosti s častými doprovodnými vokály není až tak těžké), můžeme si vychutnat několik velmi dobrých songů. Úvodní singlovka "Birth of Light" vypustí okamžité instrumentální hřmění, které doprovodí hymnicky stavěné vokály (pro našince působí zábavně melodické zhoupnutí evokující Svobodovu píseň "Lásko má, já stůňu"), energické tempo a chytlavé sólo. V následující "Flames of Ember Dawn" Němci ještě přiloží pod rytmický kotel, do kterého vhodí harmonicky zpěvné koření, opětovně připomínající Terru Atlanticu, tentokrát v dobrém (podobně jako závěrečný kousek "Farewell"). V refrénu "The Sacred Union" si sice autoři poslouží známou melodií, její strukturu ale v závěru skladby osekají na dřeň tak atraktivním způsobem, že se na ně prostě nelze zlobit. Album "Reborn to Light", jež vychází 20. února, lze považovat za slibnou součást začátku nové power metalové sezóny, ačkoli zároveň musíme doufat, že v jejím průběhu bude ještě o něco lépe.
|