 Tak tomu se říká exotika. I v daleké Indonésii se najdou lidé, jejichž srdce bijí pro black metal. A věru se nejedná jen o druhořadou kuriozitku pro sběratele undergroundových „úchylek“ ze zapadlých koutů planety - prazvláštně působící muzikanti mají světu co sdělit a nebojím se tvrdit, že šikmooká úderka s nonkonformní image strčí s přehledem do kapsy mnoho severskými větry ošlehaných pařmenů, kteří si vystačí s pár dvojhmaty, utopeným skřípákem a zabordelenými bicími. Cizokrajný původ Kekal je pro ně obrovskou výhodou – na neobvyklých harmoniích jsou citelně poznat jejich neevropské kořeny (ač bych někdy přísahal, že mají předky v Norsku…). Jak jsem již řekl, Kekal hrají black metal, ale nejedná se ani o staroškolní chrastění řetězy,není to ani klávesami přeplácané symfonično. Mezi oběma mantinely byl nalezen velmi rafinovaný kompromis. Většínu stopáže si trio (dnes už pouze duo Jeff & Aztar) vystačí pouze s kytarami, keyboardy jsou do hudby vetknuty jen pro podtržení feelingu. Samlů a elektroniky se zde nikdo nebojí („Militia Christi“). Zvláštností je Jeffův excentrický zpěv. Určitě bude leckomu vadit jeho až násilné artikulování, ale mě do muziky sednul. Je zajímavé, že i když se zpívá stále anglicky, působí úseky „přirozeného“ hlasu nádechem cizojazyčnosti díky neobvyklému položení vokálu. Kapela nezapře hardrockové/heavy/speedové inspirace, které se projevují například ve druhé „Crave For Solid Ground“ či „Behind Closed Doors“. Brutální tvář bandu ventilují především úvodní „The Monsters Within“ a „Mean Attraction“ se zběsilými refrény. Velmi mě potěšilo laborování s kontrastem tvrdost versus melodika, kdy je sypačka zazděna procítěným sólíčkem, případně naopak vybrnkávaná linka vykrácena blackem pěkně od podlahy.
Při zkoumání sestavy jsem byl mírně řečeno zmaten. Nejprve jsem si díky drobné mystifikaci myslel, že na bicí hraje člověk. Pokud by tomu bylo tak, jednalo by se o naprostého velmistra, neb rychlostní sekec refrénu „The Monsters Within“ by působil problémy i tlučmistrovi z Gorgoroth. Vše se však vysvětlilo – člověk napsaný u položky drums byl pouze programátorem. Sound bicích je velmi přirozený, činely neznějí přehnaně synteticky, party jako celek jsou navzdory občasné extrémní rychlosti vymyšleny, aby je v případě potřeby mohla reprodukovat i živá bytost. Nejdelší titulní track „The Painful Experience“ je nejpoklidnějším kusem, nikam nespěchá. Pak už jen éterická „Via Dolorosa“ + dvojice bezejmenných elektronických remixů a Kekal se s námi loučí. Velmi příjemné asijské překvapení, jež si zaslouží pozornost. A album „1000 Thoughts Of Violence“ je údajně ještě lepší…
|
