Zpočátku jsem měl k tomuto speciálnímu počinu docela dost nedůvěry. Osobně totiž dávám přednost hudbě živé, tvořené přímo a jednoznačně prsty, plícemi, ústy či jinými částmi hudebníkova těla přímo vyrábějími zvuk. Má předpojatost tedy pramenila z tohoto předsudečného přístupu k syntetickým hudebním záležitostem, u kterých mi v naprosté většině případů chybí ta lidská složka a vadí neschopnost vyjádřit to lidské, co od hudby očekávám, právě kvůli jejich umělosti a nepřirozenosti.
Proto jsem zprvu cítil k počítačem prolezlé tvorbě elektro-industriálních sun.has.cancer (fascinující název) odstup. Asi tak při čtvrtém či pátém poslechu mi ale docvaklo to hlavní – to, že deska Burn! je vlastně solidní nářez a její název, včetně vykřičníku, dokonale nastiňuje způsob jejího působení na posluchačův mozek. Že síla této kapely netkví v žádném velkém umění, ale ve zvrhlé posluchačově fascinaci její, do jisté míry odosobněnou, odlidštěnou a zmechanizovanou hudbou.
Napsal jsem ‚do jisté míry‘, a to proto, že je tu pořád ještě kytara, která svým nepříliš komplikovaným, zato promyšleným a přesným projevem a hysterický (ale přesto živý a většinou autentický) zpěv člověka drceného obřími ozubenými koly. To (a tak trochu i bicí) dodává hudbě trochu té organiky, která ji dodává dostatečnou rovnováhu k tomu, aby mohla tam na hraně balancovat jak je jí libo. Trochu jinými slovy na mě celek působí svým způsobem jako soundtrack ke Gigerovým mrazivým biomechanoidům.
Trochu bokem: V jednu chvíli mě napadlo, že Burn! je možná (obrazně řečeno) vrcholkem, okrajem srázu, na jehož dně se nacházejí lidé, kteří, zhypnotizovaní jednoduchou smyčkou, bezduše postávají před halasícími reproduktery. Pravdou je, že jsem se zprvu trochu obával, abych se při poslechu této hudby nezačal propadat z tohoto srázu dolů. Jenže to se, jak jsem již naznačil, nestalo.
S dalšími přibývajícími poslechy se mi pak tahle rakovina rozlezla hlouběji a hlouběji do těla a já začal zjišťovat, že je propracovanější a inteligentnější, než se mi zprvu zdálo. Objevovat, že tam, kde jsem předtím slyšel jen dobře seřízený, perfektně šlapající, ale jednotvárný stroj, je najednou gradace a nápaditost. A to vše rázem nad.slunce.jasné.
Jak jsem již řekl, sun.has.cancer nepřináší žádný duši povznášející epos, ale našlápnutou půlhodinu muziky s řízným drivem, která se dobře poslouchá, baví a čas u ní pěkně rychle utíká.
P.S.: CD obsahuje jako bonus klip a nějaké ty fotky. Docela hezký materiál.
|
