Když mě můj dobrý kamarád a metalový guru to odpoledne, kdy jsme se pěšky vydali od stanice Palmovka ke klubu Abaton, ujišťoval, že budu překvapený, jak malé prostory v sobě tento podnik skýtá, netušil jsem, odchovanec open-air festivalů, jak doslova to myslí. Pro ty z vás, kteří ještě neměli štěstí se dostat na podobný koncert do podobného klubu (věřím, že takových lidí je víc než jen jeden venkovský balík – autor tohoto článku), tak i ten nejupozaděnější človíček stál jen pár metrů od pódia a veškeré dění na něm měl servírováno doslova pod nos. I díky tomuto jsem si z Abatonu odnesl pocit příjemného a komorně přátelského místa. Tedy alespoň do takové míry, do jaké se tak dá označit zkušenost z extrémního metalového festivalu.

Do začátku zbývalo ještě několik minut a díky tomu jsem se stačil posilnit lahví minerálky, antibiotiky a nějakým dryákem na potlačení zžíravého kašle, který mě tou dobou sužoval. Kolem mě posedávali roztodivné existence, jak už to na podobných akcích bývá, zahalené téměř výhradně v kůži a černi. Někteří působili dojmem, že se jim už povedlo přepálit začátek a že samotný koncert, v nejlepším případě, podroušeně provrávorají, někteří svým bizarním zjevem naháněli strach, jiní se usmívali na celé kolo. Atmosféra každopádně houstla a když kolem nás v útulných prostorách přilehlého baru prošel nevysoký, leč obdiv budící, Big Boss směrem ke scéně, znamenalo to, že dnešní večer začal.

Na Root jsem se těšil skoro (ale opravdu jen téměř) nejvíce ze všech zúčastněných. Přeci jen nejsem velký fanoušek těch vyloženě nejextrémnějších odnoží metalu, ač si je čas od času také s chutí poslechnu, případně vychutnám v živém podání, a mému srdci je hudba Root bližší. Když se BigBoss se svojí typickou „kořenovou“ výzdobou obličeje postavil za mikrofon, bylo to pro mě zadostiučiněním. Ve svém krátkém životě jsem dosud tuto legendu, jejíž alba se pro mne postupně jedno po druhém stávají perlami v hudebním světě, živě neviděl. Čekal jsem trochu teatrální zážitek s temnou atmosférou napjatou až k prasknutí. Rozčarování ale přišlo s překvapivě malým zájmem publika, které zdaleka nezaplnilo ten zmiňovaný skromný prostor pod pódiem. Kapela na mě přitom udělala dobrý dojem; Jiří Valter, i když proklamoval, že je nachlazen, udivoval svým všestranným vokálem, Ashok divokými sóly a představení obecně temnou energií. Ať již sahali Root ke svým kořenům, nebo k materiálům z nadcházející desky, mělo to šmrnc a já, nesmělec, jsem si tak i ze začátku trochu zapařil. Kvůli zmíněné malé odezvě davu, který zabránil vytvoření řádně organického kotle, byl ale můj pocit z prvního vystoupení večera poněkud rozpačitý.

Druhými na pořadí byli, pro mě téměř neznámí, Dew-Scented se svým tvrdým, valivými riffy naplněným thrash metalem, který skýtal solidní motor pro podupávání do rytmu a občasné zaházení hlavou nebo paroháčem. Myslím, že déle než tu zhruba půlhodinu, kterou kapela měla vyhrazenu pro svůj set, bych se ale bavit nevydržel.

Poté ovšem dostala slovo eminence amerického death metalu Suffocation a já pochopil, čím si tato banda vysloužila svůj pevný status v povědomí a srdcích tolika fanoušků. Už první vypalovačkou zadupali snaživé, leč trochu bezzubé, Dew-Scented hluboko do země. Sympaťák Frank Mullen pobíhal po pódiu plný zběsilé energie a neustále komunikujíc s publikem agresivně vyřvávával na celé kolo své litanie. Kytary výborně kousaly, rytmika šlapala a Suffocation pořádně rozparádili konečně již narvaný Abaton. Skandování, stage diving, mohutné ovace, rozdivočelí muzikanti. Bylo vidět, že toto vystoupení si velmi užívají aktéři na obou stranách barikády.

Od polských Behemoth jsem pak očekával ještě větší masakr. Ten se dostavil, ale příliš dobré pocity ve mně nezanechal. Zaprvé se mi ze zvuku naprosto ztratily kytary a vše se utopilo pod bicími a vokálem, což je pro mě nepřekonatelný problém. Já potřebuji struny v metalu pořádně slyšet, bez nich to pro mne trochu ztrácí smysl. Navíc Behemoth na rozdíl od Američanů, kteří brali svůj set s nadhledem jako zábavu a povyražení, hráli patetické divadlo s různými gesty a podivnými výrazy, které jsem (zřejmě kvůli neoslovení hudbou) příliš nepochopil a neocenil. Chytil jsem se až v závěru jejich vystoupení, kdy se trochu zjasnil zvuk a Poláci zahráli dvě vynikající skladby s pořádně brutálním drivem a pekelným feelingem, které jsem si konečně vychutnal.

Tělo v této fázi koncertu už začínalo dávat najevo svůj nesouhlas se svým přetěžováním, přesto jsem se nedočkavě těšil na další legendární kapelu, Angličany Napalm Death. Musím se přiznat, že jejich hudbu doma v podstatě vůbec neposlouchám, přesto jsou mi ale tito zabijáci z Birminghamu sympatičtí. Velký podíl na tom má jistě jejich zpěvák Barney. Tento ztřeštěný a usměvavý chlapík během brutálního zpěvu předváděl na pódiu jedinečné kreace svých pseudoepileptických (jiné slovo mě nenapadlo) tanců a byl symbolem toho, co nakousli již Suffocation. Toho, že v této hudbě je zábava a pařba zároveň alfou a omegou. V dobré náladě se zdál být i zabiják Shane Embury, který si se svojí basou pohrával s patrným nadšením. Když se k tomu připočetla Mitchova šílená kytara a neméně ujeté vokální sekundování, dali Napalm Death do pohybu nezřízený nářez. Pár solidních moshpitů už jsem za ten večer viděl, ale Charybda, kterou hudba Napalm Death probudila v obecenstvu, ve mně až budila hrůzu.

To hlavní (a podle reakcí davu usuzuji že nejen pro mě) přišlo ale až nakonec. Temní portugalští náladotvůrci Moonspell zahalili své vystoupení do krásného sytě červeného nasvícení a mysteriózní úplňkovité atmosféry, která jednoduše pohlcovala. Hudba Moonspell je temná, ale krásná, tvrdá, ale nebývale poetická; často si vzpomínám na slova Fernanda Ribeira o tom, že metal je emocionální umění - málokdo tuto tezi naplňuje lépe než on sám a jeho kapela. Hned ze začátku zařadili několik skladeb z nejnovějšího alba, čímž mě dokonale naladili a rozproudili mi krev v žilách, protože agresivní a temný Memorial naprosto zbožňuji. Postupem času však začali sahat po rozmáchlejších, mnohotvárnějších kompozicích z dřívějších dob. Pro publikum to musel být po tak přímočarém večeru náročný a od Moonspell trochu riskantní materiál, ale nezdálo se, že bych byl jediný, koho jejich hudba uhranula. Atmosférické plochy střídané nářezovými refrény a další zlomy. Skvělý zvuk, ve kterém vynikly půvabně strhující kytary, které i jednodušší rockový riff dokázaly podat s patřičně zachmuřeným zabarvením. Klávesy kořenící feeling a elegantní, decentní patos hudby. Skvělý Fernando s jedinečným kouzlem osobnosti. To vše plynulo z pódia v naprosté symbióze, kterou bych vydržel nasávat až do naprostého vyčerpání. Proto i mě bylo líto jak brzy byl všemu konec, jak rychle celý set uběhl. Dlouho se kapela loučila s diváky přátelským poplácáváním, za což se jí oni odvděčili ještě delším skandováním a oslavným vyvoláváním. Tak jasně a nekompromisně dávajícím najevo všeobecné nadšení, že se Moonspell vrátili s jedním přídavkem. Hudební duše mohly ještě několik minut trávit v extatickém stavu požehnaném portugalskými génii. Pak se již pódium vyklidilo definitivně a ani další bouře vyvolávání již nezvrátila osud, který se nad letošní českou zastávkou No Mercy uzavřel. Nezbývalo než vychutnávat doznívající kouzlo okamžiku na cestě domů, kterou spiklenecky ozařoval démonický, (téměř) plný měsíc.