COLOUR HAZE se vydali na cestu už v roce 1994. Tehdy podle svých slov hráli styl nazvaný doom-psycore, což by mne z poslechu jejich aktuálního alba opravdu nenapadlo. Deska totiž tepe v duchu progresivního rocku sedmdesátých let, sem tam i s dotyky let šedesátých. Je naprosto uvolněná, až improvizovaně zasněná - zasněně improvizovaná, bez křečí a plyne jakoby sama. Nechce se ani věřit, že tohle bylo nahráno ve studiu po stopách... je to spíš jako spontánní nahrávka ze zkušebny nebo živá performance... znáte takové ty koncerty, které se kapele povedou dvakrát za život?
Dlouhé instrumentální plochy, ale přesto album nenudí, ba naopak! Sem tam se objeví i hammondky (ve skladbách „Mind“ a „Gold&Silver“). Iniciátor projektu Stephan Koglek (voc, gt, texty, produkce) má navíc uvěřitelný hlas s příjemnou barvou. V některých momentech připomíná Iana Andersona z legendárních JETHRO TULL. Občas využije i velmi příjemný, až šeptaný falzet.
Celkový zvuk nahrávky je velmi archaický a dává odpočinout od asexuálního a přihlouplého alibismu dnešních všudy-prolezlých rádoby „postmoderních-moderních“ „pseudospolků“, „kopírek“ a „sranda-kapel“, které vlastně ani nemají co říct a jen loajálně k svým fans opakují (a přinejlepším variují) již tisíckrát zajetá schémata. Při poslechu desky tak můžete zažít atmosféru pětatřicet let starého vinylu. Mírný nádech feelingu DOORS, odmyslíte-li si hammondky (ve dvou skladbách se sice objevují, ale spíše jen v podkresu), občas vytanou podobné motivy jako u raných BLACK SABBATH (nemyslím ty pověstné těžké valivé riffy, ale jejich kontrast, za který BLACK SABBATH nebyli nikdy úplně doceněni... ano, jsou to ty psychedelické příslověčně „studené“ momenty, v nichž se „sabati“ ve svých skladbách ztišili, momenty, v nichž atmosférou písní proplouvala především pouze Iommiho kytara, většinou vybrnkávaná a na čistý zvuk).
Zní to vše jako jedna dlouhá píseň, je to celé úžasně „samozřejmé“, ani jedna sólová násilně našroubovaná kytarová nebo jiná onanie, ani jedna samoúčelná kontrapunktová exhibice či uměle-záměrná složitost nebo prvoplánová chytlavost... Vše do sebe přirozeně pasuje, všechny nástroje dýchají jako jedno tělo... Celé album zní poměrně jednoduše, ale když se zaposloucháte, uslyšíte vnitřní propracovanost skladeb, která zvláštním způsobem podtrhuje celek kompozic COLOUR HAZE.
Kromě hudby mne velmi zaujal i zlato-zelenomodrý svébytně působící obal ve vinylovém stylu, a to spíše z let šedesátých než sedmdesátých. Celý jej vytvořilo umělecké(?) uskupení nesoucí název The Sons Of Saturn. Po otevření bookletu naleznete místo slov pestrobarevnou koláž, která má v každém detailu nějaký smysl a není jen hloupou grafomanskou skládačkou, která si hraje na umění... stejně jako hudba COLOUR HAZE. Možné významy jednotlivých skladeb trochu nastíní jejich názvy „Aquamaria“, „Fire“, „Mind“, „Tempel“, „Gold&Silver“, „Earth“, „Ozean“ a „Stratofarm“. Vše krásně doplňuje i vkusně a smyslu-plně naefektovaná a do ústřední malby vložená fotografie kapely... je z ní cítit něco mezi popem a psychedelií...
Desku jsem se pokoušel zachytit srdcem i rozumem, a zdá se mi, že nejde o planě kopírující a vykrádající stylizaci či pózu časů, které již dávno minuly. COLOUR HAZE mají opravdu to NĚCO – a tím se může pochlubit opravdu jen málo spolků napříč žánry. Cesta COLOUR HAZE k pra-počátkům metalu a s ním spřízněných stylů tak trochu připomíná, z čeho vlastně všechny ty core, blacky, powery, deathy, thrashe, speedy a doomy přímo či nepřímo vznikly. A vývoj je někdy krásou a někdy degenerací. To nejnovější nemusí být vždy to nejlepší. Proč jsou dnes tak populární retrorecenze?
Tak či tak, důležité je to, co chce kapela svou tvorbou říct, a to třeba i bez textů a beze slov. A COLOUR HAZE tohle mají, i když nejsou stylotvůrci.
|
