O Ambehr už jsem tu jednou psal, ale klidně je představím znovu, protože rozhodně nepatří mezi kapely známé. Je to partička pocházející z arménského Jerevanu, z existenčních důvodů sice působící v Moskvě, ale nevzdávající se pout ke své vlasti a svým kořenům. Její devízou je originální, rázný thrash, vykyvující se k heavíku a říznutý vlivem folklóru. Album Sword's Dance (schválně kdo uhodne, na kterého arménského umělce je to odkaz :-) ) z roku 2006 je jejich druhým počinem.
Ambehr zůstávají svému stylu věrní, ale podařilo se jim projít určitým vývojem. Především je jejich hudba mnohem semknutější a jednotnější než na výborném, ale poněkud rozháraném debutu. I folklórní prvky jsou tentokrát více propojené se základní, metalovou složkou a nestojí v jakési opozici, jako tomu bylo na Spider's Web.
Z prvního alba však zůstaly silné, chytlavé riffy a prvotřídní melodie, stejně jako střídání kousavých thrashových ploch s jemnými melodickými výlety. S tím pak souvisí výborné aranžování zpěvu - střídání a doplňování se mezi vokalisty téměř vždy přichází v okamžik, kdy může překvapit, podpořit gradaci nebo posunout skladbu o něco dál. Pro upřesnění: o mikrofon se stále dělí leader Art útočící řevo-chraplákem (ale místy i čistým, poměrně slušným hlasem) a jeho sestra Marina, které s popěvky a vysokými klasickými vokály vypomáhá ještě čerstvá posila Nataly (od sebe jsem je ale zatím nerozeznal).
Album je, jak jsem se již zmínil, vyrovnanější a plynulejší než debut, což považuji za hudební krok vpřed. Je slyšet, že kapela dokázala zužitkovat zkušenosti a posunout se o něco dál. Nejsou zde sice již k nalezení takové meganářezy, které s člověkem zalomcovaly jako srážka buldozerem (např. titulní „Spider's Web“ a její Geniální Riff, třikrát se klaním), což je škoda. Na druhou stranu tu ale nejsou žádná slabší místa a album výborně funguje jako krásně rozprostřený a hlavně hluboký celek, jehož mnohá zákoutí není jednoduché objevit (což je vždy ku prospěchu věci). Přestože deska vyžaduje tentokrát pozornější ucho, o strhující riffy a hlavolomné momenty také není nouze (úvodní „Raven“ nebo vynikající „Beast Inside“ jsou toho důkazem). Jen nejsou použity tolik expresivním, ale spíše o něco (docela o dost) sofistikovanějším způsobem.
Citlivější posluchači se dočkají také dvou baladičtějších (ten druhý stupeň je použit záměrně, Ambehr rozhodně nezapadají do nějakých baladických vzorců - oni nezapadají do žádných vzorců) kousků. Poetické a procítěné „Lyrical“, jejíž název mluví za vše, a závěrečné akusticky uvozené „Alone“ s krásnou melodií. V obou drží vokální žezlo dívčí část souboru s občasným přispěním Artova civilnějího zpěvu. Nutno dodat, že v dnešní době, kdy je ženský zpěv jistý trend, nemám o jejich výkonu v žádném ohledu nejmenší pochyby.
Ambehr si drží nevídaně vysoký standart a přitom nezůstávají stát na jednom místě, za což jim patří můj obdiv i dík. Během dvou alb se, i přes nepříznivé podmínky, dostali tam, kam se většina kapel nedokáže vyšplhat za celý svůj hudební život. Jediné co k tomu ještě mohu dodat je: Lidi, vyprdněte se na všechen ten mainstream. Tahle kapela, i když se těžko shání, si zaslouží fanoušky jako málokterá další. A hlavně - má jim sakra co nabídnout.
|
