Docela jsem se bál, co mohu od Petrovo sólové desky vlastně čekat. Strach narostl ještě po zjištění, že se jedná o čistě instrumentální album, kterým zrovna příliš neholduji.
Petr Henych je jedna z nejvýraznějších osobností na našem rockovém poli, přesto patří stále mezi nejméně doceněné muzikanty, což si jistě nezaslouží. Hrál s PRECEDENSem, Vildou Čokem, KREYSONEM nebo v neposlední řadě Petrem Kolářem. Těžko říci, kde se mohl nejlépe realizovat. Myslím, že mu dobře sedlo angažmá u Koláře, které ale bohužel trpělo na manažerské pasti, kdy se sice mohl slušně rozvíjet, ale zároveň byl svázán neviditelnými nitěmi. Vítězně mi tedy nakonec vychází Láďa Křížek a KREYSON, se kterým dal dohromady dvě desky, z nichž hlavně „Elixír života“ byl nejvíce ovlivněn jeho osobou. Deska ale nedopadla příliš dobře, což se nakonec vykompenzovala famózní nahrávkou „Zákon džungle“.
„Na vlastních rukou“ jasně dokazuje, jak je dnes pan Henych naprosto vyzrálým kytaristou. Nikdy bych neřekl, že bude mít tak rychlé prsty. Chvílemi mi připomíná takové světové kalibry jako Steve Vaie. Na mysl se mi ale nejvíce vkrádá česká kapela SEVEN a Jirka Běhunek, který paradoxně dnes drtí struny v KREYSONu.
Úvodní „Retrofenzíva“ má zajímavý feeling, ale to pravé peklo přichází až záhy. Při poslechu druhé skladby vás napadne, jak moc je vzteklá a přesně takový dojem má nejspíš budit. Při pohledu na obal totiž zjistíte, že se jmenuje „Vzteklina“ a to nebude náhoda. Nádhernou melodii má „Transplantace času“, u které mi prostě chybí zpěv. Byl by to úchvatný ploužáček. Zajímalo by mě, v jakém období Petr napsal song „Oslava“, možná po celodenním poslouchání RAGE AGAINST THE MACHINE. Spíš bych to ale viděl na koncert Glenna Hughese v Retro Music Hall. Svádí k tomu totiž úvodní funky riff, poté se ale jedná o úplně jinou polévku. Ta ústřední melodie je dokonalá, člověka nabudí naprosto pozitivní energií. To samé platí i o následující „Se slzou na oku“, která má pěkně nostalgický nádech. „Hurá na prázdniny“ je první poměrně tuctová věc. Hodila by se pro Koláře. Jestlipak není z jeho odpadkového koše? Ani „Po dešti“ nezní tak silně jako úvodní materiál. Chuť ale bezkonkurenčně vrátí tvrdá „Chycen na útěku“. Riff je sice jak půjčený od DOGY, ale to nic nemění na faktu, že v kombinaci s kvákající kytarou tvoří největší pecku alba. Je to paráda! Zamilované vyznání manželce Janě „O ní pro ní“ je velice sympatické, docela by mě zajímalo, jak se mu za tak pěknou písničku odvděčila (smích). „Šaman“ a „Spánembohem“ uzavírají celý komplet a je trošku cítit, že již ztrácí dech.
Celou desku si natočil Petr sám doma a jako správný sólový interpret také obstaral všechny nástroje, přičemž v bicích neslyším ani náznak automatu, což velice kvituji. Celkově má deska velice slušný zvuk, je vidět, že si Petr hrál vždycky dlouho do noci.
Ano, Petr Henych a jeho splněný sen. Udělalo mi to radost a konečně jsem si s chutí poslechl komplet instrumentální nahrávku...
|
