METALLICA je kvalitní a zároveň dokáže oslovit široké spektrum lidí. Přišly totiž různé typy. Jeden z návštěvníků měl dokonce masku Fantomase, a bylo tam i jedno dlouhovlasé UG individuum v blackmetalovém triku s pyramidami na ruce, zakrváceným dolním rtem a náplastí přes něj i zbytek pysku.

I to triko bylo od krve, ale naštěstí jej včas umylo ještě před koncertem na záchodě své nejmenované alma mater. Možná tam ještě nějaká krev opravdu zůstala, ale problém je v tom, že je na tom triku i nakreslená, takže těžko soudit. Ráno se totiž neopatrně holilo a odpoledne ret zase praskl, protože si dalo k večeři nezvyklou rychlovku, „longera“ z jednoho nejmenovaného nadnárodního řetězce. Nutno dodat, že podle svého názoru jí obvykle rozhodně zdravěji. Ale nebyl čas a musela se na poslední chvíli vyřizovat akreditace... Stačilo sundat stahovák z ruky a přes zdánlivou zakrvácenou neserióznost byl tento jedinec vpuštěn dovnitř, aby mohl napsat skromný text a podělit se se svými čtenáři o subjektivní reflexi dlouho očekávaného koncertu... A nejen o ni, jak se asi stane zvykem. Zakrvácené individuum tam zahlédlo asi i jednu Báru, nebo si aspoň myslí, že to byla ona...

Tedy pěkně popořádku. Před branami oddělujícími vnější svět od beznadějně vyprodaného koncertu postávali podnikavci, kteří asi vsadili téměř na jistotu a nabízeli lístky za 1500 a podobně. I takhle se dá vydělávat... Podle odhadů dorazilo asi 36.000 lidí (k tomu samozřejmě připočtěme ty méně šťastné, kteří zůstali před stadionem).

První předkapelu, dánské MNEMIC, jejichž parketou je progresivně-metalová fúze s vlivy metal-core a thrashe, jsem bohužel nestihl, a tak bez hodnocení.

Na tribuně jsem stál až po začátku setu MACHINE HEAD. Kapela, která se dala dohromady v americkém Oaklandu v roce 1992, se proslavila na svou dobu nevšední kombinací thrashe a valivého hard core, s čímž spojila občasné využití melodického hlasu, a tak má své pevné místo v rockové historii. Kdysi jsem hodně poslouchal jejich prvotinu „Burn My Eyes“, ještě v éře kazet, tak před deseti lety... Ano, pro mne jsou ale kazety stále aktuální (o vinylech ani nemluvě!), koupil jsem si dokonce nedávno v bazaru starého walkmana Panasonic – to je zvuk! Znáte ty věčné diskuse analog vs. digitál? Stojí za to se podívat na jakýkoli fotografický web... miluji analog i digi.

Jak na mě MACHINE HEAD zapůsobili? Byl jsem až nahoře na tribuně a hodně mě překvapil brutálně „naechovaný“ a těžko čitelný zvuk. Chtělo by to možná i „středovější“ a lépe rozpoznatelné kytary. UG zvuk mi vůbec nevadí (právě naopak!), a to ani na albech, ale tohle mi přišlo vyloženě rušivé... Možná to ale patří k živému výrazu kapely, těžko hodnotit..

Pak mne napadla inteligentní myšlenka jít z vrcholu tribuny o něco víc dolů. Tam to bylo lepší, takže tip pro všechny, kdo se budou někdy chystat do Edenu, zvláště hodláte-li si koupit místenku... Nahoře se totiž zvuk o tu „stadiónovou polostřechu“ asi už opravdu hodně láme. Úplně nahoře, odkud jsem se naštěstí přesunul, jsou myslím místa pro V.I.P., takže z hlediska hudební produkce asi trochu nevychytané. Fotbalovým very important persons to ale asi vadit nemůže. V úvahu přichází i to, že se zvuk zlepšil zrovna, když jsem šel dolů, popřípadě role autosugesce nebo přivyknutí sluchu...

MACHINE HEAD hráli bez chyb, ale nijak extrémně mě to nechytlo. Nejsem si úplně jistý jejich nasazením, nicméně s jiným vystoupením MACHINE HEAD nemohu srovnat. Vokál se mi zdál trochu afektovaný a gesta přehnaná. Skladby ke konci setu byly ale odehrány s daleko větším feelingem (zamlátil jsem si i hlavou!) a u jedné klasiky nechyběla ani „intrující“ a „intermezzující“ akustická kytara; když jsem sledoval bubeníka, dal do této písně opravdu hodně... V poslední třetině vystoupení MACHINE HEAD se navíc zlepšil zvuk, možná jsem si na něj jen zvykl, těžko soudit. Robb Flynn si i neopatrně zatleskal rukou do mikrofonu, naštěstí se ale žádná zvuková apokalypsa nekonala. Rozloučil se slovy „Thank you guys, amazing men“...

O přestávce mi udělal zvukař radost. Do „péáčka“ totiž pustil kousek starých BLACK SABBATH. A i dosud ne zcela obsazená tribuna se začala plnit.

Po nějaké době čekání zaznělo intro, po němž následoval prakticky ihned bouřlivý potlesk, v první třetině stadionu byly nahoře snad všechny ruce... Spustil se kouř a hned po něm i velkoplošná projekce (která u MACHINE HEAD nebyla), Hetfield si odplivl a uvítal publikum slovy „Metallica is here!“. Hned po něm si odplivl i Robert Trujillo. Je zajímavé, že kamera pobrala oba tyto výjevy. Nebo že by bylo plivání součást scénáře?

METALLICA hrála výhradně staré skladby plus mínus do černého alba. Zajímavé. Podle mě METALLICA ty staré písně stále cítí (!), není to jen, že by je „přehrávali“! V geniální „Master Of Puppets“ zazněl na pár vteřin i Hetfieldův deathový chropot... Přišlo mi, jako když ten zpěvák stále a znovu prožívá ty texty, i když je zpívá už po milionté (třeba v kultovní „One“). Nesmrtelná (a mě opravdu stále nezevšednělá) „Nothing Else Matters“ se nečekaně spustila z krátkého Kirkova „country sóla“, úžasné.. Nejsilněji mne zasáhla „Fade To Black“, začali ji hrát zrovna, když mizelo světlo z oblohy. To se nedá popsat. I na přídavky se dostalo.

Celá METALLICA hraje stále s nasazením. Baví je to. Velmi dobrý, vyvážený a čitelný zvuk (narozdíl od předskakujících MACHINE HEAD). I kytarová sóla nazvučena naprosto precizně. Nádherné „wet“ nazvučení kopáků i přechodů dotáhlo celkový zvuk kapely. Je to o to zajímavější, že mě to dostalo i přesto, že bicí sleduji obvykle méně než kytary a vokál (profesionální deformace, zasvěcení vědí..).

Hetfield využil (v první polovině setu) kytaru typu „les paul“ s kulatějším a plnějším zvukem. Samozřejmě ale nazapomněl na svou milovanou ESP Explorer a vzal do rukou i akustickou krásku, která nádherně provoněla atmosféru.. akustika je akustika. A tohle nepodcenili ani MACHINE HEAD. Příjemné, že zvuk Jamesovy kytary nebyl celý koncert stejný, je to takhle pestřejší. I Kirk povyměňoval nějaké ty své lásky (byla tam i jedna „hipísácká“), ale rozdíl ve zvuku jsem nijak nesledoval a ani nepoznal, nesoustředil jsem se na to. Kirkovy i Jamesovy kytary se výborně doplňovaly, a to i zvukově, obě čitelné a prostě to do sebe zapadalo i „frekvenčně“.

K tomu všemu přirozená komunikace s publikem, bez snahy „zalíbit se“ a zároveň bez druhého extrému – pýchy hvězd. Jednu věc jsem ale opravdu nepochopil.. Na velkoplošné projekci se objevil detailní záběr na Hetfieldovo trsátko, otáčel jej v ruce. Z jedné strany logo Metallica a z druhé nějaká orlice nebo co.. A to se dá interpretovat různě – ponechám na ctěném čtenáři. Navíc tento záběr vypadal dost připraveně, až kýčovitě, prostě hloupě.

METALLICA je hodně o textech, nejen o hudbě. Nebylo to jen „divadlo“, i když divadlo neodsuzuji. Kdysi jsem přemýšlel nad tím, jak se pozná umění od zábavního průmyslu... Moje definice je, že zábavní průmysl je póza, divadlo, herectví, kdežto umění autentický prožitek, o který se člověk dělí, kus vyrvaného masa ze sebe sama. A tenhle koncert mi přišel velmi autentický. Kde je pak hranice té neustále omílané „komerce“?

Je METALLICA komerční jen proto, že ji poslouchá hodně lidí, že vyprodává haly a že se ve svém vývoji posunula od tvrdého progresivního thrashe někam úplně jinam? Nebo je komerční třeba totálně undergroundová deathmetalová kapela, která hraje po hospodách a nemá přitom co říct - ani v hudbě, ani v textech a jen napodobuje nějaká klišé a přitom se chce za každou cenu dostat na Olymp? A dostat se na Olymp jen tím, že dobře hraju a produkuju rychlý kvalitní riffy? Tím, že je má skladba chytlavá? Že mi všichni tleskají? Hovno! Je dobré vnímat rozdíl mezi Uměním a undergroundem... Nemusí se to vždy rovnat a také se nerovná. A ten rockový Olymp? Je naprosto podružný! Navíc málokoho nesemele. Showbusinessová zkouška ohněm, v níž obstojí jen Ti nejsilnější, ti opravdoví, jako METALLICA .

M zkrátka po všech těch odehraných letech nedegeneruje a dokáže skloubit nezaměnitelný feeling (který se prolíná do celé diskografie), hráčské umění a vývoj, který není jen smutnou „originalitou pro originalitu“. A baví je to! Tohle se prostě pozná. Hmatatelná energie, spontánní hudební i lidský projev prožívající koncert bez laciných gest a póz, muzikálnost, která není „vydřeností“, ale spojeným přirozeným talentem všech členů kapely, nikdo hudebně ani duchovně „nenadaný“ sestavu neruší, a tohle až tak časté není.

Jste jedineční, neopakovatelní a nejste karikaturou sebe sama a ani pouhými divadelníky. Ať to tak zůstane.