6,5/10 - rublik05

Do Slashovy novinky „Orgy of the Damned“ se mi původně moc nechtělo, neboť nejsem zrovna velkým fanouškem blues, nicméně zvědavost byla nakonec silnější než já. Velmi mě totiž zajímalo, jak se Slashovi povede přenést starší skladby do současnosti, zda jim bude moderní kabát slušet, a v neposlední řadě mě také nalákala opravdu hvězdná sestava hostů. První položka „The Pusher“ na mě nijak zvlášť nezapůsobila, přišla mi taková utahaná, o něco lépe je na tom svižnější „Crossroads“ s hostujícím Gary Clarkem Jr. Z úvodní trojice skladeb mě však nejvíce zaujala chytlavá „Hoochie Coochie Man“, kde si vokály střihl legendární Billy Gibbons. Píseň „Key to the Highway“ má díky zpěvačce Dorothy fajn atmosféru, líbila se mi i sympatická „Living for the City“. Vrcholem alba je pro mě první zveřejněný singl, energií nabitý „Killing Floor“, kde exceluje Brian Johnson, kterého jsem napoprvé díky jeho nezvyklé poloze hlasu vůbec nepoznal. Jednoznačně největší překvapení celé desky. Jako nejméně výrazné položky pak vnímám dvojici skladeb „Oh Well“ a „Awful Dream“, u „Papa Was a Rolling Stone“ a „Stormy Monday“ mi hodně vadilo to rozvláčné, až vyloženě uspávací tempo. Místo závěrečné instrumentálky „Metal Chestnut“ bych si dovedl představit ještě nějakou další pecku, naštěstí má ale rozumnou délku a příjemně se poslouchá, takže je to vlastně takové fajn zklidnění na závěr. Album je instrumentálně na velmi vysoké úrovni, všichni zúčastnění hrají a zpívají perfektně, zvuk je čitelný, deska zní moderně. Mně to ale často přišlo jako takové mlácení prázdné slámy, zbytečně natahovaná nuda, stopáž mi pocitově připadala nekonečná. Je mi jasné, že asi nejsem zrovna cílovým posluchačem, fanoušek blues ze mě zřejmě nikdy nebude, každopádně kdo má rád blues, potažmo blues rock, směle do toho, nebudete litovat.

29. 05. 2024 12:11