NERVOSA - Jailbreak

Atmosféra v čistě ženských kolektivech nebývá ideální. Důkazem toho jsou mimo jiné metalové spolky, ve kterých se hudebnice střídají jako na běžícím pásu. Výjimkou není ani brazilská smečka Nervosa, u níž bych opravdu nechtěl dělat personálního manažera. Jedinou stálou členkou zůstává Prika Amaral, zbytek se obměňuje takřka na každém novém albu. Po minulé fošně zmizela zpěvačka Diva Satana a za mikrofon si stoupla samotná kapelnice. Takové kroky nekončívají dobře, v případě jihoamerické party se ale stal pravý opak.

Prika se pěvecké role zhostila s naprostou suverenitou. Její growling je výborný, stejně tak přepínání do harshe, kterým by nepohrdla leckterá metalcorová kapela. Brazilská frontwomanka si tentokrát k ruce přibrala druhou kytaristku Helenu, díky čemuž se Nervose otevřely nové možnosti. Nadšení z tohoto kroku dokonce šéfku dovedlo k výroku o "nejrevolučnějším" albu v dosavadní historii. Ve skutečnosti se novinka "Jailbreak" od předešlého zápisu "Perpetual Chaos" příliš neliší, což je vzhledem k jeho kvalitě jenom dobře.

Shoduje se dokonce počet skladeb a třičtvrtěhodinová stopáž. A i tentokrát platí, že to, co se na první pohled jeví jako děsivá nálož, která hrozí slitím v jeden neprostupný thrash / deathový celek, se nakonec ukáže jako funkční a konkurence zcela schopné metalové řemeslo. Playlistem prostupuje několik zásadních "hitových" ostrůvků, od kterých se dá v pohodě odpíchnout k dalším, třeba i ne tak povedeným skladbám. Máme zde vynikající úvodní kombo "Endless Ambition" a "Suffocare", skvěle strukturovanou "Seed of Death", titulku s epickými powermetalovými (!) motivy, řezavou "Kill or Die" nebo předposlední pecku "Elements of Sin", která pomáhá udržet pozornost v momentě, kdy okolní songy nabývají na podobnosti a celkový koeficient alba přece jenom trochu klesá. I tak je obdivuhodné, v jaké formě se nestabilní brazilská kapela nachází. Při poslechu (dokonale ozvučeného) alba se prostorem rozlehne poctivá metalová řežba, která nás provede od syrových osmdesátek (ozvuky Slayer jsou běžné), přes vrcholně zábavné devadesátky až po současnost (viz špetka moderny). Skvělá práce!