REO SPEEDWAGON - Life As We Know It

Bylo znát, že REO Speedwagon mají vrchol za sebou. Jejich hudba kolem poloviny osmdesátých let rychle stárnula. Žánrovým kolegům Foreigner nebo Journey popularita klesala rovněž, ale jistá hard rocková dravost, jenž byla velmi žádaná, jim zabránila v úplném propadu. U REO Speedwagon toto chybělo. Kapela na začátku dekády nabrala příliš popový styl, který se nejpozději na desce „Wheels Are Turnin'“ vyčerpal, album zachránil obrovský úspěch balady „Can't Fight This Feeling“, ač bylo jasné, že oproti minulým (dejme tomu) čtyřem deskám jde o materiál méně vzrušující a že skladby Kevina Cronina využívají opakovaná schémata. Frontman po svých dvou mega úspěšných singlech, které jsou dodnes hranou klasikou, chtěl mít pod kontrolou veškerou tvorbu kapely, což se zejména kytaristovi Garymu Richrathovi začínalo nepěkně zajídat.

Turné na podporu „Wheels Are Turnin'“ bylo velmi úspěšným podnikem, který jako kdyby měl ukázat, že REO Speedwagon dokáží proplouvat i novými trendy, ač bylo zřejmé, že hrají pro stále velice početnou skupinu fanoušků, kteří se na kapelu nabalili po vydání „You Can Tune A Piano, But You Can't Tuna Fish“ a zejména „Hi Infidelity“. Zatím Croninovi zachovávali věrnost, ač bylo jasné, že REO Speedwagon válcují mladší soubory. Když tvůrci filmu „Top Gun“ odmítli nabízenou skladbu „New Way To Love“ a na slavném soundtracku se objevili Cheap Trick či Loverboy, bylo jasné, že štěstěna se k REO Speedwagon začíná obracet zády. Kapela si vymínila několikaměsíční pobyt ve studiu, aby podle Cronina předešla tomu, že bude muset znovu desku šít horkou jehlou a nahrávku „Life As We Know It“ tvořila takřka třičtvrtě roku. Firmě (i managementu) docházela trpělivost, ale stále očekávala bombu, která by potvrdila, že kapela se drží na vrcholu sil.

Nic takového nepřišlo. I když je zapotřebí smeknout před tím, že si kapela na desce i v nových časech drží relevanci a má ještě dostatek energie, aby se dokázala povznést k hitparádovým úspěchům, je z desky neobytně znát, že jede samospádem. Člověk se nemůže divit, že se „New Way To Love“ v „Top Gun“ neobjevila, protože jde o suverénně nejhorší otvírák od dob „You Can Tune A Piano, But You Can't Tuna Fish“, a doklad toho, že kapela už neměla tolik entuziasmu jako ve slavných časech. Následující singlová „That Ain't Love“ je zásahem do černého a potenciálním hitem, který se ale trhákem nestal, ač skladba měla dostatek kvality nahradit poněkud ohrané „Keep On Lovin' You“ a „Can't Fight This Feeling“. Jenže byla určena rockerům, kteří už nad REO Speedwagon zlomili hůl, nebo přelétavým popovým posluchačům, pro něž šlo o naprostou starobu? Nebyla to lehká situace.

Albu neprospěl zvuk, který využíval nejmodernější technologie, proto zní synteticky a nemá živelný základ jako slavná „Hi Infidelity“. Tento aspekt zcela pohřbil baladu „In My Dreams“, která se tvářila jako velký hit, ale byla z ní neškodná popová věc, postrádající i zapamatovatelný refrén. Lépe je ve svižnějších skladbách „One Too Many Girlfriends“ a „Can't Get You Out Of My Heart“, v nichž se REO Speedwagon vybičují k výkonům, které ukazují, proč byli před lety považováni za jeden z největších hitů sezony, z něhož se mohla stát světová stálice. Je tu ale také řada věcí, které nefungují. „Over The Edge“ pohřbí melodická nemohoucnost i podivně (plechově) nazvučené bicí Alana Gratzera. Nezafunguje unylá “Varienty Tonight“ klávesisty Neila Doughtryho, ani závěrečná Croninova „Tired Of Getting Nowhere“, která jako kdyby shrnovala bezradnost, která se do tvorby REO Speedwagon vkrádala.

„Life As We Know It“ byla všeobecným zklamáním, protože po třech letech kapela předložila jen lehce nadprůměrný materiál, který nepotvrdil její pozici, spíše zahájil postupný, avšak docela očekávaný sestup. O úplném průseru se mluvit nedalo, ale kolísavá kvalita materiálu šla ruku v ruce s klesajícím prodejem, takže všem zúčastněným došlo, že je po všem. Bylo to něco jiného než v případě „Nine Lives“ a „Good Trouble“, které vyšly po komerčně úspěšných deskách, jež jsou považovány za největší klasiku kapely. U tohoto alba bylo jasné, že dávné úspěchy i kvalita starých alb jsou nenávratně pryč. Budoucnost už nebyla tak zářivá, jak se ještě nedlouho předtím mohlo zdát.

Vřelo to i uvnitř kapely a na povrch se dostaly dlouho neřešené problémy. Bubeník Alan Gratzer nemohl snést despotické vedení Cronina, jemuž se po úspěšných hitparádových trhácích z minulosti neodvažoval nikdo odporovat. Z toho důvodu kapelu na konci roku 1988 opustil, aby se k němu brzy připojil i kytarista Gary Richrath, jemuž vadil i čím dál popovější styl a skutečnost, že jeho skladby byly Croninem víceméně šmahem odmítané. Záhy si založil kapelu Richrath a v roce 1992 s ní vydal velice dobrou, nečekaně hard rockově tvrdou kolekci „Only The Strong Survive“, s níž Croninovi elegantně hodil rukavici.