REO SPEEDWAGON - Building The Bridge

Deziluze z toho, že „The Earth, A Small Man, His Dog And A Chicken“ byla komerčním propadákem, přerůstala do obludných rozměrů. Začala se řešit existence kapely, která přišla o smlouvu s vydavatelstvím Epic Records a opustil ji klávesista Jesse Harms, který napsal valnou část materiálu na desku, ale její neúspěch jej deprimoval natolik, že si našel místo v kapele Robina McAuleyho a Michaela Schenkera, aby následně zakotvil v doprovodné formaci Sammyho Hagara. REO Speedwagon se rozhodli jeho místo neobsazovat, proto se jediným klávesistou kapely stal Neil Doughty, jenž jako jediný pamatoval úplné začátky kapely, zažil s ní dobu obrovského úspěchu i pád do hlubin nezájmu, který se v devadesátých letech prohluboval a posouval REO Speedwagon na periférii posluchačského zájmu. To dokládal i fakt, že o kapelu nejevila zájem žádná renomovaná společnost, přestože management nabízel novou desku a následné turné. Všechno bylo marné.

Světu vládl grunge a alternativní hudba, což byl protipól vůči tomu, co REO Speedwagon představovali. Vydavatelské firmy pomocí Nirvany, Pearl Jam a dalších přepsaly pravidla a parta kolem Kevina Cronina do nových pořádků nezapadala. Jistým východiskem se mohla jevit smlouva s nezávislým vydavatelstvím Priority/Rhythm Safari, které mělo zájem vydat novou hudbu kapely, od níž si slibovalo záchranu v tíživé finanční situaci, ale než k tomu došlo, firma vyhlásila krach a REO Speedwagon se znovu ocitli v bodě nula. Šancí se mohla jevit smlouva s britským vydavatelství Castle Records, které se pyšnilo vazbami na manažera Iron Maiden Roda Smallwooda, ale vyšlo najevo, že se label topí v dluzích, takže se kapela rozhodla, že si výrobu alba bude financovat sama a Castle Records se postará o distribuci. Ani toto řešení nebylo příliš šťastné, protože album „Building The Bridges“ si cestu k posluchačům nenašlo.

Dodnes se jedná o nejvíce utajené album diskografie, ačkoliv se o něm dá hovořit jako o nahrávce, která zapadla vcelku neprávem. Ne že by na ní REO Speedwagon předváděli vrcholová čísla, že by se dotýkali met „Hi Infidelity“ a dalších slavných alb, ale oproti tvorbě z konce devadesátých let mírné zlepšení znát je. Kapela se především zbavila zvukových a aranžérských manýr konce osmdesátých let a zvuk zní mnohem snesitelněji. Přijala fakt, že bude řazena do kategorie kapel minulosti, ale odmítala se tomu podřídit, takže napnula při tvorbě alba všechny síly, aby dokázala, že je stále relevantní. Byl to boj s větrnými mlýny, protože v době totální změny posluchačských nálad obstát nemohla, ale aspoň jí nepříznivá situace pomohla vydolovat zbytky entuziasmu, který jí zůstal po dávno skončené hédonické éře.

Čelit nepřízni osudu se rozhodl hlavně Cronin, který se podepsal pod devět z jedenácti skladeb, do nichž se pokusil vpravit kus hitového talentu, ačkoliv nahlas mluvil o tom, že „Keep On Lovin' You“ a „Can't Fight This Feeling“ jsou z kategorie skladeb, které se podaří napsat jednou za život. V rámci toho, že scéna devadesátých let nebyl zvědavá na přeslazené hity předchozí dekády, odstartovala kapela nečekaně tvrdou „Can't Stop Rockin'“, v níž se přiznala k hard rockovým kořenům a pokusila se nalákat i žánrové fanoušky. Pro méně náročné připravila titulní baladu, která ze sebe setřásla osmdesátkový patos a v civilnější, přírodnější podobě působila velmi přitažlivě, stejně jako „I Still Love You“, kterou Cronin napsal se Stephenem Stillsem ze superskupiny Crosby, Stills, Nash & Young, jehož přítomnost zaručila lehce nostalgickou, lehce folkovou příchuť skladby. Americké písničkářství, které je v ní přítomné, je slyšet i z „When I Get Home“, jíž dodává skoro až neopakovatelné kouzlo.

Albu prospívá, že má mnohem přirozenější zvuk, v němž velkou roli hrají akustické kytary, opatřující naléhavé folk rockové nálady. Takové jsou i „Then I Met You“, „After Tonight“ nebo závěrečná „Balad Of The Illinois Opry“, které vytváří  výbornou polovinu desky. Tu horší zastupují věci, v nichž chce kapela více šlápnout na pedál, ale ukazuje se v nich, že motor neběží ve správném módu. Za všechny můžeme jmenovat hrůznou „Hey Wait A Minute“, ve které se basista Bruce Hall pokusil do tvorby implantovat karibské motivy, ale to se naprosto mine účinkem a skladba, kterou Hall i nazpíval, představuje největší přešlap jinak vcelku přesvědčivého alba.

Skutečnost, že deska vyšla v naprostém utajení a dozvěděli se o ní jen skalní fanoušci, měla za důsledek, že se album nedostalo do hitparád, což bylo poprvé od roku 1972, kdy kapela vydala druhé album „R.E.O./T.W.O.“. S neúspěchem asi REO Speedwagon počítali, stejně tak s tím, že smlouva s Castle Records pro ně nepředstavuje žádný přínos a proto brzy skončila. Jak se scéna začínala probírat z grungeové kocoviny, ozvala se znovu společnost Epic s tím, že v reedicích začala vydávat stará alba, což byl krok, jenž zcela zastínil vydání desky „Building The Bridge“, která představuje utajený tip v diskografii kapely.