GYPSY PISTOLEROS - Dark Faerie Tales

The Greatest Flamenco Glam Sleaze Band Ever, tak se britští Gypsy Pistoleros nějaký pátek titulují, ale otázka je, zda je takové pojmenování ještě platné. Glam, Sleaze je z jejich hudby cítit stále a ingredience stylu, který zažil svůj vrchol v osmdesátých letech, jsou stále silnější. Ale flamenco? Na to kladli Gypsy Pistoleros důraz před pár lety, zejména když vydali nejlepší desku „The Mescalito Vampires“, ale od následující „Duende A Go Go… Loco!“ se začal tento žánr z jejich hudby vytrácet a tím Gypsy Pistoleros začali ztrácet kus osobitosti. Jak mizely prvky flamenca, začala kapela nabírat více punkový styl, což jí na britských ostrovech přineslo nové fanoušky, ale alba začala ztrácet na síle. Jistá kvalita jim upřít nelze, ale neopakovatelná upírská atmosféra „The Mescalito Vampires“ se tím nahradit nedá. Takový trend platí už několik let a nic na tom nemění ani novinka „Dark Faerie Tales“.

Z hudby Gypsy Pistoleros je cítit ozvěna punkové horečky z konce sedmdesátých let, vliv starých The Rolling Stones, neodolatelnost Hanoi Rocks, ležérnost Dogs D'Amour a hororová atmosféra Alice Coopera, a vše je potřísněno trochou heavy metalového lesku. Mix je to zajímavý a pro příznivce zmíněných kapel a stylů lákavý, ale staří fanoušci Gypsy Pistoleros s ním příliš spokojeni asi nebudou. Punková energie do země zcela zadupala dávnou lehkost, tvrdé metalové kytary a pěvecký projev, v němž Gypsy Lee Pistolero místy zbytečně moc tlačí na pilu, což může z dnešní tvorby dělat dobrou hudbu pro rozjetou párty, ale tím kapela pohřbívá větší ambice, které na začátku této desetiletky vykazovala. Nyní jde o Gypsy Pistoleros mluvit (když odhlédnete od image, která už taky nemůže překvapit a je desku od desky horší), jako o kapele, která už splynula s davem.

Proto nepřekvapí, že „Dark Faerie Tales“ je jejich nejhorším albem. Obsahuje pár dobrých melodií, jako celek neurazí a má dostatek punkové energie, ale očekávání byla v případě Gypsy Pistoleros vyšší. Nezachrání to ani výborná „I Whisper Goodbye“, která se jako jediná přibližuje kvalitou k nejlepším věcem kapely, ale na albu v tomto ohledu stojí osamocená. Atmosférou se dotkne nálad, které byly určující pro první desky Hanoi Rocks, což je vždycky sázka na jistotu a věc, která dokáže zaručit úspěch. V podobných intencích se pohybuje ještě závěrečná „The Ghost Of Baby Strange“, v níž se objeví ozvěny osmdesátkového synth rocku, což je možné brát jako vítané osvěžení. Ale nestačí to na to, aby z „Dark Fearie Tales“ byla dobrá deska.

Že se kapela vzdálila od původního stylu je jedna ze dvou věcí, které lze vyčíst. Ještě horší je skutečnost, že deska postrádá (s výjimkou výše jmenovaných skladeb) dobré věci, které by v uchu zůstaly déle, než dohraje jejich poslední tón. Celá věc působí, jako kdyby kapela vymetla šuplíky, sesbírala z nich nápady, které zbyly z minula a poslepovala z nich desku. Projektu chybí vydařenější produkce, takže se snadno může stát, že při poslechu zejména úvodní dvojice „Dark Faerie Tales“ a „My One Desire To Burn It Up“, ale i „Behind The Mask“, podlehnete dojmu, že posloucháte vcelku slušně nahrané demo. "King Of Almost Everything“ či „Take My Hand To Nightmare Land“ by mohly být slušné skladby, ale zůstávají v dotaženosti stát někde na půli cesty, takže lze mluvit o promarněné příležitosti. Tou je celá tahle deska.

„Dark Faerie Tales“ přestavuje v tvorbě Gypsy Pistoleros největší zklamání. Příliš před třemi lety nepotěšila ani „Duende A Go Go… Loco!“, ale ta je o úroveň výš než novinka. Věřme, že v jejím případě jde pouze o chybný krok stranou, o vybrání slabší chvilky, než o cestu, kterou by kapela měla nastoupit. Každopádně další deska se bude vyhlížet s mírným despektem.