FLOWERLEAF - Dreamerie

V knize snů („Dreamerie“) začali Flowerleaf listovat už v roce 2022, když představili trojici singlů, k nimž o rok později přibalili pár dalších položek a vydali krátkometrážní kolekci „Dreamerie – The Prelude“. Drželi se na ní obecných pravidel symfonického metalu v duchu svého debutu „Stronger“, u nějž ortodoxní vyznavači křehkých melodií, vysokého slavíčkování a romantiky sice dostanou slušnou porci oblíbených ingrediencí, ale musí počítat i s tím, že Flowerleaf se nebojí leckdy přitvrdit, přitlačit na pilu a sáhnout k agresivnějším způsobům vyjádření.

Plné rozevření knihy snů mělo přijít už v následujícím roce, nicméně až v roce 2025 Flowerleaf začali do světa vypouštět první kapitoly (čímž víc jak z poloviny odhalili obsah novinky), jež se ucelené kolekce dočkaly letos. Flowerleaf na ní slibovali temnější, tvrdší a modernější zvuk, což děje a na tyto elementy není potřeba použít lékárnické váhy, nicméně že by u kapely došlo k nějakému dramatickému převratu se úplně říct nedá. Faktem je, že příchod kytaristy Lucy Schulte-Kellinghause rozvinul výraz Flowerleaf a neposedná kytara hraje občas důležitější roli, než hlasivky Vivs Takahashi. V porovnání s prvotinou „Stronger“ je pro kapelu také hodně důležité, že nabrala bubeníka Floriana Mathese na plný úvazek, protože zásluhou nováčkovské dvojice hudba Flowerleaf (na některých místech) vydatně zhutněla, což jí ohromně svědčí.

O tom, jak široce jsou žánrové nůžky pro Flowerleaf rozevřeny, ideálně vypráví titulní „Dreamerie“ a úvodní „Sandman“. Nejvíce roztažená romantická náruč v „Dreamerie“, podtržená lehoučce teatrálním, čistým a zasněným zpěvem, stavící na určité výpravnosti, dostává obrovské grády v momentě, kdy se zvýší důraz, ale primárně se nese na poklidné hladině (díky téhle skladbě snadno pochopíte, proč Flowerleaf dělají parťáky Edenbridge na evropském turné), otvírák „Sandman“ vaří z tajemnosti, akce, energie, dramatické atmosféry i proměnlivosti hrdla Vivs Takahashi, která aktuálně využila služeb Mariny La Toracca coby vokálního producenta.

Tyhle dvě skladby jednak ukážou, jak rozmanití Flowerleaf jsou, jednak velice slušně navnadí na to, v jaké formě se kapela aktuálně nachází, nicméně na albu se najdou ještě (teoreticky) silnější položky. Nebýt neskutečně odflinknutého kolísavého zvuku v refrénu proměnlivé „The Wake“, pohybující se od syrovosti k milé zasněnosti, bylo by o vrchol alba postaráno, nicméně zvuková stránka (to přece nemohl být úmysl!) z ní udělá docela otravnou záležitost, a o primát si řekne finální košatost „Falling To The Sky“ s výborným nápěvem a (na žánr, v jakém se Flowerleaf primárně pohybují) sympaticky nadrzlou jedovatostí. Aby byli Flowerleaf ještě o ždibec osobitější, použili do melancholické piánovky se značně morbidní inspirací (kniha brazilského spisovatele Machada de Assise „Posmrtné paměti Bráse Cubase“, jež je věnována „červovi, který jako první hlodal studené maso mé mrtvoly“) „Melancolia in Em“ portugalštinu.

Už na minulém albu Flowerleaf jako zásadní motor své činnosti označovali možnost plnit si sny. Teď o tom napsali celou (hudební) knihu, která se velmi dobře poslouchá a na cestě ke splnění vlastních snů s ní vystoupili zase o krok výš.