GAEREA - Loss

V jednom z aktuálních rozhovorů tvrdí řvoun Alpha, že Gaerea nezní jako black metalová kapela a ani tak nikdy nezněla. Neb je tenhle výrok lehce vytržen z kontextu, na první pohled to vypadá, že Alpha má slabší dlouhodobou paměť – Gaerea letos slaví konec první dekády a časy, kdy jí z černočerné škatulky nevykukoval ani podolek, nejsou příliš vzdálené. Ale od téhle podoby se Gaerea vzdálila na míle daleko. Legitimitu tohoto kroku obhajuje pokračování Alphova výroku („…nikdy jsme neměli podstatu, kterou mají norské kapely, jsme z Portugalska, máme odlišné zázemí a píšeme hudbu jinak…“), ve vzduchu však asi navždy bude viset otázka, zda do moderních trendů nasměrovala portugalskou partu pouze touha po čistě uměleckém vyjádření nebo i trochu vědomí, že v aktuální podobě má šanci oslovit podstatně větší dav.

Ať už to bylo jakkoliv, faktem je, že Gaerea dozrála do hodně atraktivní podoby. Blackový kořen je v jejím případě možná trochu bludný, ale zakopnout o něj stále lze docela snadno, daleko dominantnější jsou vlivy metalcoru a moderního metalu, oděné do velmi masivní, leckdy až bombastické zvukové podoby. Na páté řadovce „Loss“ tak není nouze o bombastické refrény, velice intenzivní vyjadřování emocí a zjevnou snahu posluchače přitlačit k zemi, drtit, týrat a pocitově zcela vyšťavit.

To, že v jadérku současného vyjádření kapely lze najít výrazné mainstreamové prvky, není až tak zásadní, okázale hrubý sound tenhle pocit docela slušně tlumí a potenciálnímu nebezpečí, že se z valivé a uřvané hradby stane náladový monolit, čelí jednak téměř do každé skladby zařazené zlomové momenty, které strukturu narušují natolik dovedně, aby to nefungovalo prvoplánově, jednak i dvě skladby, které s okolním děním příliš nekorespondují. Obě přijdou až v závěru alba, takže obraz, který Gaerea chtěla vyvolat, už nezmění, ale téměř instrumentální elektronický kraťas „LBRNTH“ s éterickým ženským vokálem jako by patřil do jiného (studeného a odtažitého) světa a finální „Stardust“ v baladické části zcela nepokrytě rozpouští nasládle komerční cukrátko, aby se v závěru vrhla zpátky do světa rozervaných a vyřvaných emocí, tak jak je chrlí (nejintenzivněji v melodicky velmi přístupné skladbě „Nomad“) na posluchače ve zbylé části desky.

Gaerea chtějí hrát pro davy a ortodoxní blackaři jim jsou už evidentně ukradení. Jestli tomuhle konstatování dáte plusové nebo mínusové znaménko bude nejspíš záležet na tom, ke které skupině patříte. Zásadní je, že si k dosažení cíle zvolili dobré prostředky a uchopili je velmi solidním způsobem.