UNCHOSEN ONES - Divine Power Flowing

Debutové album španělských Unchosen Ones „Sorrow Turns to Dust“ se projevilo jako pověstná Shrekova cibule. K odhalení jeho kouzla bylo potřeba odloupnout pár vrstev a dát mu čas, než se s klidným svědomím dalo konstatovat, že poměrně nenápadná nahrávka si svoje místo na slunci zaslouží. Závoru na téhle cestě odstranila vtipná komunikace s kapelou. Promo, které pro letošní novinku „Divine Power Flowing“ vytvořila firma Blood Fire Death, patrně mělo na tuhle linii navázat, protože konstatování, že druhá řadovka Unchosen Ones je velkolepé album, na které čekali fanoušci Firewind, Orden Ogan, Rage, Nocturnal Rites, či Kamelot, se prozatím jeví jako jeden z nejnafouklejších fórů letošní sezóny.

Ne že by se ze španělské pětice, která oproti debutu zaznamenala jednu změnu u čtyř strun, stali přes noc nazdárkové, kteří na co sáhnou, to se jim vymkne. Komparační výběr, který zvolila vydávající firma, má poměrně široký rozptyl, a tudíž se styčné body najít dají, jenže Unchosen Ones nejsou ani tak přímočaří jako Firewind, ani tak hitoví jako Orden Ogan, ani tak ostří jako Rage, ani tak osobití jako Nocturnal Rites, ani tak elegantní jako Kamelot.

Souhlasit lze s tím, že okoukli a využili od každého ždibec, takže „Divine Power Flowing“ příjemně kolem uší prošumí, ale když ani úvodní titulka coby nejpodařenější kousek kolekce, který už žádná položka nepřekoná (nejblíž k tomu mohla mít dramatičtější „Cursed Without a Cause“ s výrazným podílem kláves, kterou však krapet degraduje sólový zpěv, neboť hlas Javiera Calderona se nejvypjatějších polohách rozvibruje a působí poměrně nejistě) si neřekne o dlouhodobější pobyt v mozkových závitech posluchače a nabídne „jen“ solidní melodii, povedené provedení, slušnou energii, dobrý zpěv a poctivé nasazení kapely, jsou karty jasně rozdané.

Na co se lze u Unchosen Ones spolehnout, je fakt, že dávají hodně prostoru instrumentálním pasážím, a především sólové kytaře, která některé skladby solidně nakopne, některé jen zbytečně natáhne, že se kapela snaží docela účelně využívat sbory, a pokud se křikloun Javiera netlačí do poloh, které mu příliš nesedí (neděje se tak kdovíjak často), má příjemnou barvu hlasu. Ale ani tyhle elementy nestačí k tomu, aby se „Divine Power Flowing“ posunulo z území snadné zaměnitelnosti. Po oloupání patrně všech potřebných vrstev lze konstatovat, že „Divine Power Flowing“ se dobře poslouchá a nenudí, ale v „Sorrow Turns to Dust“ toho bylo k objevování víc, navzdory tomu, že Unchosen Ones aktuálně zní o něco zraleji než před třemi lety.