Čtyři dny naprosté pohody a přátelské atmosféry. Přesně taková je již pár let zhruba polovina července. Tedy pro ty, kteří se rozhodli vyrazit směrem na Moravu, do centra legendárních Trnek Brnek – Vizovic. A nebo do Trutnova, ale to je už věc jiná...

Masters Of Rock je již naprostou klasikou, která snad o své návštěvníky nepřijde. Je zajímavé pozorovat stejné obličeje jako přesně před rokem. Stejně tak je zajímavé být na místě, které už známe jako svoje boty, přičemž jsme na něm jen pár dní v roce...

ČTVRTEK
První festivalový den pro mě představoval hlavně večerní vystoupení pana Sammeta a jeho projektu AVANTASIA, který studiově sice není nic převratného, avšak naživo mohl představovat slušný zážitek.

Do areálu přicházím těsně před vystoupením legendárních DEF LEPPARD, jejichž hvězdný status jsem vždycky uznával, ale nikdy jsem jejich stadiónový rock neposlouchal. Přesto jsem byl zvědavý, jak to starým bardům po dlouhých letech, kdy již neprodávají neuvěřitelné miliony svých nových desek, šlape. Koncert měl jednu velkou výhodu, stačilo zavřít oči a pecky jako „Let´s Get Rocked“ zněly totálně jak z rádia, což bylo na jednu stranu fajn, ale na druhou vystoupení ztrácelo na živočišnosti, syrovosti a našlapanosti. Což o to, Joe Elliott zpíval velice slušně, kytarová sóla od mistra Campbella byla fantastická (hlavně díky skvělému zvuku), ale tak nějak jsem měl nemastný neslaný pocit. Asi se vážně nikdy nestanu fanouškem DEF LEPPARD, bohužel...

To očekávaná AVANTASIA byla jiné maso. Jak jsem již psal, jejich desky sice nejsou špatné, ale tak nějak mám pocit, že se metalové dějiny nehýbají. Co se ale dělo na koncertě ve Vizovicích, je nepopsatelné. Sammetovu domovskou kapelu EDGUY jsem již na koncertních prknech párkrát viděl. Show slušná, ale sympatický zpěvák většinou ke konci nestíhal. Nechápu, čím se tentokrát nadopoval, ale vystoupení AVANTASIE táhnul s takovou vervou, že se můžu jedině tak uklonit! Aby také ne, když mu za zadkem stáli další vynikající zpěváci. Konkurence vysoká, bylo na čase se konečně ukázat! Celé to peklo začal song „Twisted Mind“ z novinky „The Scarecrow“, která se k mým uším ještě nedonesla, čehož jsem se bál, protože bylo jasné, že se bude čerpat hlavně z ní. Obavy však nebyly na místě. Hned následující pecka, po které novinka nese název, mě roznesla na kopytech bez přemlouvání. Geniální kytarové souboje, skvělý zvuk a plné nasazení! Postupně si zazpívali Jorn Lande, Bob Catley, Kai Hansen, Andre Matos, Amanda Somerville či kytarista Oliver Hartmann. Kdo byl nejlepší? Jděte se bodnout, prostě nejde ukázat prstem. Jorn Lande, kterého bych se dnes už na ulici nejspíš fakt bál (se svým zjevem by se neztratil v sobotu ani na AMON AMARTH), byl plný energie, chvílemi to vypadalo, že mu patří celé pódium. Naproti tomu Bob Catley zazpíval velice sympaticky a dokázal, že vyšší věk neznamená, že pánové ze sedmdesátých let neumí zazpívat pořádný heavy metal. Ostatně, jeho čarování s rukou bylo také k nakousnutí. Hodně překvapil i kytarista Oliver Hartmann, který by mohl ten večer klidně zpívat sólově. Slyšet tolik skvělých hlasů bylo famózní a jednoznačně největší zážitek celého festu! A vrchol? Balada „Farewell“ z debutu, kdy sice nezapěla Sharon Den Adel, nýbrž Amanda Somerville, avšak bylo to úplně jedno. Bylo to geniální! Více podobných projektů!

PÁTEK
Pátek byl pro mě poměrně zklamáním. Seznam kapel nepřinášel z mého pohledy takřka nic zajímavého. Nutno však říci, že na podobných akcích je takový den skvělým důvodem k nabrání sil do dalších dní. Do areálu mě vyhnali svým vystoupení k obědu až mí oblíbenci DYING PASSION v čele se skvělou Zuzkou Lípovou. Novinka „Relief“ je dnes v mém osobním žebříčku na nejvyšších pozicích. Je jednoduše famózní, což si ostatně můžete přečíst v recenzi na těchto stránkách. Naživo však DYING PASSION podle mě nedokáží naplno ukázat to, co ve studiu, což je škoda. Což o to, koncert mě hodně bavil, skladby ze všech desek těchto bardů miluji, ale ani tak velká scéna mi nedokázala nahnat husí kůži, kterou občas cítím při poslouchání „Relief“ nebo „Sweet Disillusions“. Je však pravdou, že zcela opačný efekt by mohl mít koncert v noci za pořádné podpory fanoušků.

Následující DARK GAMBALLE jsem viděl hodně z rychlíku. Na desce mě kapela celkem baví, ale naživo si nemohu pomoci, že se jedná o nudu, i když se pánové v čele se zpěvákem 10 snaží. Ani Vizovice mě tentokrát o koncertním potenciálu nepřesvědčily...

Do areálu se vracím až na SABATON, jejichž hvězdný charakter v naší malé republice poměrně vzrostl (hlavně po vystoupení na stejném místě minulý rok). Viděl jsem je v akci podruhé a ani nyní nemohu napsat, že by se jednalo o nějaký dechberoucí heavy metal. Prostě klasika, podobných kapel je na světě dost. Příjemný koncert, nic víc, ale ani míň.

V pátek jsem byl nejvíc zvědavý na legendu thrash metalu ANNIHILATOR. Když o tom tak přemýšlím, tak je zvláštní, že zrovna parta kolem Jeffa Waterse mi na CD neustále uniká. Shlédnutím koncertu ve Vizovicích jsem snad Jeffovi splatil dluh (smích). Tak nějak však nevím, co si mám myslet. Čekal jsou pořádnou porci amerického thrashe (jojo, vím, že jsou to Kanaďané), ale výsledek byl daleko barevnější. Žádné výrazné palby se nekonaly, což mohlo někoho zklamat. Koncert se mi líbil, „Alison Hell“ byla výborná, ale asi jsem čekal víc. Přesto nemohu říct, že se nejednalo o podařený koncert. Příště si budu muset nastudovat nějaké zásadní nahrávky (smích).