Přiznám se, že jsem na tuhle placku natěšeně čekal a doslova ve finále počítal dny do její reedice. Elpíčko téhle mladé americké party vyšlo totiž už před dvěma léty vlastním nákladem kapely a nyní se vrací prostřednictvím „velkého“ labelu a s novým coverem na trh.
Thrashing patří mezi mé oblíbené žánry, a tak jsem zvlášť neváhal, když mi tahle americká parta byla doporučena, jako údajně velká naděje a osvěha řady notoricky známých matadorů téhle hudební škatule. S napětím se tedy vkládal čerstvě nabyté cédé do přehrávače.
Teď ovšem nastane poměrně rychlý spád následných informací. Ani přes opakované poslechy jsem nenašel na albu nic neslýchaného, nic nového, nic, co by mě jakkoliv nadzvedlo, respektive vyvedlo z rovnováhy.
Sympatická je samozřejmě velmi nápadná podobnost s mými oblíbenci EXODUS, a to včetně místy téměř identického zpěvákova frázování, stejně jako zabarvení hlasu. Na druhou stranu mě tato podobnost nutí k zamyšlení nad tím, proč vlastně poslouchat byť zdařilou, ale přeci jen kopii, když originál vždy zůstává originálem. Ba co víc, EXODUS stáli u zrodu tohoto žánru a dodnes patří bezesporu mezi nejlepší thrash metalové spolky planety.
Skóre zvlášť nevylepšuje ani občasná koketérie s heavy metalovými postupy. Rovněž to vnímám, jako pozitivní snahu, avšak, jako celek má tohle album až příliš „šedého“ nátěru. To tedy znamená, že jsem se v celé stopáži nedočkal jediného překvápka. Slyším jen dobře odvedenou rutinu, odkazující na věhlasné velikány. Skladby mi splývají v jediný celek a je tedy celkem jedno, z jakého bodu si cédéčko pustíte, protože vždycky z beden poleze totéž.
Nebudu tedy přehánět a expresivně popisovat zklamání z „novinky“ ve sbírce. „The Onslaught“ je prostě porcí tradičního thrashingu průměrné kvality, s relativně dobrými muzikantskými výkony. Ve srovnání s ostatními relativními „nováčky“ v branži (např. LOTD) mi tu chybí pořádný kopanec do zadnice, který by album zbavil až přílišné monotónnosti.
|
