Na začátku devadesátých let Sgt. Roxx díru do světa neudělali. Možná proto, že jim nepřála doba, možná proto, že se svým vzorům, Mötley Crüe a Poison, nemohli ani náhodou vyrovnat. Dnes jsou tady Sgt. Roxx znovu. A těm Mötley Crüe a Poison se stále vyrovnat nemohou. Mají sice pár dobrých melodických nápadů, několik slušných skladeb, dobrého zpěváka (hlasově je nejblíže asi zesnulému Kevinu DuBrowovi z Quiet Riot), ale nemají žádnou přidanou hodnotu, která by je mezi hvězdy vykopla.
Album „Weapon Of Miss Distraction“ v podstatě shrnuje celou jejich kariéru. Obsahuje jak skladby, které napsali na přelomu osmdesátých a devadesátých let, tak i kousky novější. Rozdílu mezi nimi moc není. Jak zvukového, tak hráčského, tak i skladatelského. Sgt. Roxx se stále pohybují v době, kdy MTV hrálo pouze kapely, které měly vlasy po pás a na rtěnce nešetřily. Sice dneska je ta móda pomalu zpět, jenže dnes se hraje trochu jinak. S větším nábojem, nutností je i punková drzost a metalová dravost. To Sgt. Roxx chybí. Ano, Poison to také postrádají. Ovšem vynahradí to energií a schopností napsat hit s velkým H.
Posloucháte-li Sgt. Roxx, je to jako když se díváte na fotbal třetí ligy. Je to fotbal, ale k pokoukání toho moc není. Občas nějaká pěkná situace, pěkný výkop, pěkný útok, ale to je všechno. Sgt. Roxx taky zahrají slušnou věc typu titulní „All Your Need“, „Push And Squeeze“, závěrečnou „Bread And Water“ (asi nejlepší věc ve stylu ranných Skid Row) nebo povinnou baladu „Don´t Cry“. Jako kulisa se poslouchají dobře, ale když se na desku zaměříte, tak po skončení ani nevíte, co to vlastně hrálo.
A stejně jako fotbalisté třetí třídy se večer v hospodě bijí v prsa, že ty lemply ze sousední vesnice porazili, Sgt. Roxx jsou také králové chicagských klubů. A stejně jako zmínění fotbalisté, kteří by si při Evropském poháru ukopli tak maximálně palec, Sgt. Roxx by na stadionu v Tokiu taky shořeli jako papírový čert.
|
