A přišly zlé časy. Hair metal se stal spíše terčem posměchu a teenageři naslouchali grungeovým hrdinům, kteří byli absolutním protipólem Poison, Mötley Crüe, Warrant nebo Cinderelly. Na to samozřejmě reagovaly vydavatelské společnosti, protože nové desky glamových desperátu propadly na celé čáře. Neúspěch potkal i Poison. Jejich poslední desky „Native Tongue“ se prodala v porovnání s „Open Up And Say... Ahh!“ jen desetina. Navíc ze sestavy vylétl kytarový hrdina Richie Kotzen, který na Native Tongue“ vtiskl svůj nezaměnitelný styl. Kapela chvíli uvažovala o návratu C.C. DeVilla. „Lhal bych, kdybych říkal, že mě to nenapadlo. Se C.C. jsem se usmířil, jenže jeho návrat nepřipadá v úvahu. Je pořád zfetovaný,“ řekl v dobovém rozhovoru v roce 1995 Bret Michaels. Místo kytaristy tedy zaujal někdejší spoluhráč Jacka Bruce slyšící na jméno Blues Saraceno. Spolu s ním kapela začala nahrávat nový materiál. „Bude to mix starých Poison, Toma Pettyho a Pantery,“ říkal basista Bobby Dall. Těžko si ale něco pod tímto popisem představit. A takový Phil Anselmo se asi musel chechtat, až se za břicho popadal...
Na přelomu let 1995 a 1996 novou, dvanáctiskladbou kolekci kapela předložila vydavatelské firmě Capitol. Měsíce čekala na termín vydání, až nakonec firma přišla s prohlášením, že vydá album největších hitů kapely „Poison´s Greatest Hits“. O novince, která měla nést název „Crack A Smile“ nepadlo ani slovo. Výběr vyšel a na něm byly i dvě nové věci „Sexual Thing“ a „Lay Your Body Down“. Ty měly podle Michaelse předznamenat věci budoucí. Jenže se zase nic nedělo. Michaels se soustředil na hereckou kariéru a bubeník Rikki Rockett se stal uznávaným autorem sci-fi komiksů. Poison v té době snad neexistovali. Vydání desky bylo zamlženo do vytracena a přestože se mezi fanoušky dostala v podobě advance tape, oficiálně prostě nevyšla. To se změnilo až v roce 2000, kdy se na trh dostalo album s názvem „Crack A Smile... and more“.
Desku startuje Saracenova akustická kytara (v době, kdy album vyšlo, už byl Saraceno mimo kapelu a v Poison působil opět C.C. DeVille) ve skladbě „Best Thing You Ever Had“, což je ve své podstatě zmetalizované blues s úderným refrénem, který podporuje Michaelsova foukací harmonika. Dvojka „Shut Up Make Love“ je jasná hitovka, kde zpěvák ze začátku rapuje ostrý text, ovšem vše rozetne ostrý riff a deska exploduje ve vynikajícím refrénu. Oproti tomu „Baby Gets Around A Bit“ je jen nevýrazná věcička, sice se slušnou slokou, ovšem jinak nijak nápaditá. Zato „Cover Of The Rolling Stone“ má rozhodně hitové ambice, i když možná trochu vadí až moc countryová nálada. „Be The One“ a první balada na desce. Věc sice sráží podivně zaranžovaný refrén s až grungeovými harmoniemi, ovšem vše zachraňuje Saracenova nádherná kytara. „Mr. Smiley“ otevírá syrový Saracenův riff a úderný refrén ze skladby dělá jeden z nejlepších momentů desky.
Dvojici „Sexual Thing“ a „Lay Your Body Down“ už fanoušci důvěrně znali z čtyři roky starého výběru. První jmenovaná se snaží být hitovkou jako vystřiženou z „Flash And Blood“, ale přece jen jí něco chybí. Možná údernější sloka... Největším hitem desky tak zůstává balada „Lay Your Body Down“. Ta je napsaná přesně podle mustru klasických Poison a nepostrádá ani esenci trháků od Bon Jovi. „No Ring No Gets“ je zbytečná věcička, kde stojí za poslech jen frenetické zrychlení na konci skladby. Jinak vata. Ještě hůř je na tom „That´s The Way I Like It“, což je rozhodně nejhorší věc desky. „Tragically Unhip“ situaci trochu vylepší, ale přece jen se z ní dalo vytřískat mnohem více. Jenže už je tady „Doin´ As I Seen On My TV“, výtečný divoký kousek. Konec dobrý, všechno dobré?
Advance tape tady skutečně končil, ovšem oficiálně vydané CD obsahuje ještě osmičku bonusů. Hned ten první „One More For The Bone“ je, nebýt kytarových záseků na začátku, absolutní zbytečnost. „Set Me Free“ je už na tom líp. Bret Michaels ve sloce zní skoro jako Vince Neil a skladba má pořádný tah na branku. Až se člověk diví, proč vlastně na původním albu neměla být. Je s podivem, že tam neměla být i titulní věc „Crack A Smile“. Sice jen kvůli názvu, protože hudebně je to zase jen nudná výplň. „Face The Hangman“ je návratem do minulosti, protože jej rozčísne kytara C.C. DeVilla a při prostudování bookletu se dozvíte, že se jedná o věc, která se nevešla na „Open Up And Say... Ahh'“. Sice dobrá sloka, ale absolutně nefunkční refrén věc zabíjí. A je tu konec v podobě čtyř akusticky nahraných kousků z roku 1991 - „Your Mama Don´t Dance“, „Every Rose Has Its Thorn“, „Unskinny Bop“ a „Talk Dirty To Me“ - určených pro pořad MTV Unplugged. Největší úspěch má samozřejmě slavná „Every Rose Has Its Thorn“, ale i tak si myslím, že tohle prostě na řadovou desku, na kterou se navíc čekalo takovou dobu, prostě nepatří.
„Bylo to temné období. „Crack A Smile“ je jedna z našich nejlepších nahrávek a mohla mít úspěch, ale to, že vyšla až o čtyři roky později, ji totálně zabilo,“ svěřil se Michaels. Zčásti má pravdu, ovšem podle mého se klasickým dílům jako „Look What The Cat Dragged In“ nebo „Flesh And Blood“ rovnat nemůže. Jasně, je tu docela dost dobrých skladeb, ale prostě z desky nějak nevyzařuje pozitivní atmosféra, na které si Poison vždycky zakládali. Minimální, či spíše absolutně žádná propagace album položila totálně. Jenže v té době už byl zpátky C.C. DeVille a kapela se soustředila na aktivity budoucí. Po letech a hudební klatbě se začala pomalu vracet na výsluní.
|
