Na konstatování, že kapela nabízí široké spektrum žánrů, nebere se vážně, a proto míchá do svojí muziky spoustu vtípků a legrácek a na koncertech to všechno prostě musí určitě fungovat (nutno zdůraznit, že v tomto případě tvrzení nepochází z úst ani klávesnice kapely), bývá něco podezřelého a obvykle takové tvrzení chápu jako eufemismus pro to, že je potřeba něco maskovat. V případě slovenských Pseudosapiens tento postulát rozhodně nesedí do puntíku, ale i na tomhle šprochu se něco malého najde.
Pro představu, co na debutu „Godfail“ na posluchače čeká, si dovolím ocitovat poznámku z bookletu alba: „Tóny prichádzajúce v orgasmických momentoch masturbácie. Slová, ktoré sa spájajú v prozaickom exkremente, eticko-náboženskými dogmami frustrovanej mysle. Kontrasty svetla, ktoré ľudský filter mení v čierno-šedý lúč, zanechali stopu na tomto disku. Sme zvláštny druh sapiens, čo sa vzdialil od stáda a Godfail je dielom božej nedokonalosti“.
Co dodat víc? Pominu-li neutrální intro, zbývá osm skladeb, které bych si dovolil souhrnně označit všezahrnujícím pojmem metal (anebo dle slov kapely rock-metal-hardcore). Skladby na „Godfail“ se prolínají někde od nenáročného punkrocku až k poměrně hrubým formám metalu (a co je důležité, drží to pohromadě), nejen díky pestrobarevným vokálům není problém zakopnout i o blackové či deathové brázdy a základ je možné najít v intenzivním útočném nátlaku s vydařenými melodiemi a neotřelými a někdy až chytrými (na druhou stranu, někdy i zbytečně lacinými) texty. Pravda, je potřeba mít trochu napnuté uši, srozumitelnost zpěvu není pro Pseudosapiens až tak zásadní. Z téhle hromady je snadné vybrat ty nejpůsobivější okamžiky alba (byť s blížícím se koncem alba ta intenzivní chytlavost lehce slábne, na druhou stranu se pomocí piána a saxofonu v „Život je dar“ podaří zakouzlit s atmosférou), vzhledem k silné barevnosti alba věřím tomu, že výběr by mohl být v duchu osm lidí – osm různých tipů, za sebe doporučuji agresivní „Knihu bez stránok“ se sekanými riffy a lehkým odérem Slobodné Európy či Radix.
Aby té pestrosti nebylo málo, mají Pseudosapiens v záloze ještě totální úlety, kterými průběžně ředí tu intenzivní atmosféru. Humpolácky syrový a strhující cover od Roxette se svérázným textem „Prídi na moj kar“ (zvláštní, když s podobnou „inovací“ přijdou Pokondrové, označuje se to jako stupidita), vokální propletenina s „náboženským“ podtextem „Fatherfucker“ a závěrečný chaotický Dig´n´bass (hip-hrob)“ by jednotlivě mohli fungovat jako zpestření, takhle se nemůžu zbavit dojmu, že ten humor (někdy na něj dojde i v průběhu silné osmičky) je úmyslně cílený přes čáru na alkeholáckou nultou signální a čtvrtou cenovou.
A nejsmutnější na tom je to, že se obávám, že ohlasy na minimálně dva z těchto kousků zcela zastíní fakt, že Pseudosapiens lze i brát vážně a o kapele se bude mluvit jako o těch borcích, co hrajou tu srandu od Roxette.
Takže ve finále trochu schíza a nadšení se (bohužel, chvílemi to fakt vypadalo obráceně) nekoná. S chutí bych selektoval, ale pak by to už třeba nebyli ti praví Pseudosapiens. Takže to alibisticky uzavřeme konstatováním, že Pseudosapiens nabízí široké spektrum žánrů, neberou se vážně, a proto míchají do svojí muziky spoustu vtípků a legrácek a na koncertech to všechno prostě musí určitě fungovat…
|
