Nad Avalonem je nejen mlha hustá tak, že by se dala krájet, ale ještě je navíc brutálně zahuštěná štiplavým dýmem neveselých pohanských ohňů. A kdesi tam, kde je tahle míchanice tak hustá, že sem slunce skoro ani nezasvítí, sehnal Metatron, křikloun z blackových The Meads Of Asphodel, dohromady smečku vlků a společně vypustili do světa své druhé album, nazvané „Boudicca´s Last Stand“. Album, které v proplétání Metatronových blackových kořenů a jeho verze pochmurně temného pagan metalu zašlo ještě dál, než před třemi lety s debutovým albem.
Co zůstává stejné, to je koncepční návrat do dávné minulosti na území současné Velké Británie. Tématicky je album věnováno královně Bouddice, válečnici, která se postavila proti silnému Římu poté, kdy bylo zničeno centrum druidské kultury, svatyně na Ynys Môn. Stejně tak zůstalo i to, že The Wolves of Avalon do své hudby dokáží velice účelně nacpat nemetalové inštrumenty – k flétně, mandolíně a houslím přibyl akordeon a především violoncello, které je jedním z rozhodujících elementů pro pochmurně depresivní náladu. Jistou překážkou se pak může jevit fakt, že zvukové vrstvy, které na sebe Vlci nanáší, činí nahrávku stejně těžko proniknutelnou, jako zmíněná mlha, a že víc než na melodie se (i přes to, že na vahách mezi černočernou temnotou a folkem se zhoupneme směrem k lidovosti) sází víc na syrovou, stejně obtížně vstřebatelnou atmosféru.
Díky tomu pak z nahrávky vykukují momenty, kdy to prosvětleně zajiskří – emotivní, výpravná a obrazutvorná „Famished Wolves Befogged With Blood“ se strhujícím motivem kytar, narůstajícím napětím, asi nejsilnější melodií a pocity, obnaženými až na kost, následovaná chytlavým nápěvem a vonící majestátností „Iceni Queen Unfurl'd In A Tempest Of Crows“ s čistým zpěvem. Příjemné oživení přináší hostující zpěváci Hyldr Valkyrie, která nakopává svým vokálním poletováním „The Sky Goddess“, škoda jen vypravěčsky strohých vokálních linek, i hrubý Thurios (Drudkh, Astrofaes, Blood Of Kingu, Kladovest). O albu v lecčems vypovídá i můstek od blacku k černé pohanštině v podobě závěrečné coververze „Essence“ od Enslaved. Vlci jí vtiskli svůj vlastní výraz, odlehčili ji, zpřístupněli i atmosféru zachovali. Ale když on ten originál je prostě působivější, výraznější.
Ač tahle deska smrdí atmosférou na sto honů, v přímém srovnání s předchozím albem je pro mě „Boudicca´s Last Stand“, především díky zmíněné obtížné vstřebatelnosti (i přes opakované rotace se mi do závitů zařezávají jen ty momenty, které kousnou na první poslech a zbytek se ne a ne usadit), určitým couvnutím zpět. S tímhle tvrzením asi nebudou souhlasit příznivci temně pochmurných lidovek (on samotný námět desky není žádná řechtanda, tak co chtít jiného?) či parádně odvedeného řemesla. Ale co můžete tvrdit jiného, když vás muzika prostě nechytne za srdce?
|
