Rozmíšky Axl vs. Slash sice už dnes nejsou na pořadu dne a sami hlavní protagonisté se je snaží v tisku přece jen mírnit, přesto je nad slunce jasnější, že společné cesty obou umělců se už dávno rozešly. Jak lidsky, tak hudebně. Je jedno, na čí stranu se kloníte, ale když porovnáte gunnerskou „Chinese Democracy“ a všechny tři Slashovy sólovky, co vyšly od roku 2010, je vidět ten propastný rozdíl, který mezi nahrávkami je. Axl se totiž nebojí experimentovat, využívá moderních postupů, různých počítačových smyček a samplů, kdežto Slash se v podstatě drží „jen“ klasického bigbítu, což je samozřejmě v jeho podání také záruka kvality.
„Slash by pořád chtěl nahrávat jen samá hardrocková alba“, vykřikl někdy v roce 1996 (právě když kytarista opouštěl nadobro řady Guns n´Roses) do mlhy husté tak, že by se dala krájet, frontman Axl Rose. Jak vidno, nemluvil tenhle zrzoun do větru. Slash se totiž už dávno obrnil proti moderním vlivům a prakticky čerpá ze stejných vlivů, jako v době, kdy ještě svět nevěděl, že vyjde nějaká „Appetite For Destruction“. Proto i jeho třetí sólovka a v pořadí druhá deska, kterou natočil se zpěvákem Mylesem Kennedym a jeho The Conspirators, je sázkou na jistotu.
To je sice na jednu stranu dobře, ale na druhou to může i uškodit. I když ze všech tří desek se asi v tomto případě Slashovi podařilo dát dohromady tu nejsilnější kolekci skladeb, stále desce jako kdyby něco chybělo. No, něco… Hit s velkým H. Ten se ve Slashově podání nekoná ani tentokrát, ovšem celá stopáž alba je napěchována slušně šlapajícími hardrockovými kousky, které ukazují, kde leží základ zvuku „Appetite For Destruction“.
Slash má skutečně svůj osobitý styl a jeho hru poznáte mezi tisícovkou jiných. Jeho sóla se již dávno stala klasikou, stejně jako jeho bluesem načichlé riffy. Ty rámují skutečně podařené skladby, ke který v tomto případě patří titulní „World On Fire“, zpěvná „30 Years Of Life“, baladická „Bent To Fly“ (ovšem nečekejte nic ve stylu „November Rain“), vzpupná „Beneath The Savage Sun“ nebo ostřejší „Avalon“. Dobrých skladeb je tady tedy dost. Problém nastává tím, že Slash se rozhodl na desku nacpat hned sedmnáct kousků a posluchače zásobit skoro osmdesáti minutami hudby. To je ovšem úmorné a v dnešní totálně zrychlené době to může působit jako komerční sebevražda, proto doposlouchat desku na jeden zátah dá trochu fušku. A můžete se začít i trochu nudit, protože napěchovat album do takové stopáže, to chce přece jen skladatele typu Izzyho Stradlina či Axla Rose, aby se deska stala pestrou a rozmanitou.
Jak už jsem zmínil, Slash tentokrát předložil asi svou nejsilnější sólovku. Opět udivuje svou hrou, opět kompozičně leckde tápe (závěrečná "The Unholy" je toho nesporným důkazem), opět nabízí to, co od něj bylo v jiné formě ke slyšení už před dávnými lety. Pokud jste si jeho spojení s Kennedym oblíbili, „World On Fire“ vás rozhodně nemůže zklamat. Pokud jste Slashovým sólovkám nepřišli dosud na chuť, nestane se ani tentokrát.
|
